1611
umění. Navštěvoval královské dvory renesanční Evropy, ale vymetal i hráčská doupata a nevěstince. Kvůli problémům se zákonem se skrýval před úřady a před příjezdem do Benátek si změnil jméno. I přes svou pochybnou minulost však věděl, jak nakládat s vidličkou. Jeho prvotní zmínka o tom, jak ji používat u formální večeře, ukazuje, že Italové té doby začali chápat stolování jako součást kultury obecně. Ve výtvarném umění se vidlička poprvé objevuje na významném uměleckém díle Jacopa Bassana Poslední večeře Páně, dokončeném v roce 1542. Zatímco naše oko je přitahováno hrou svalů a dramatickými postoji osob sedících kolem Krista, Petr, šedovousý učedník po jeho pravici, očividně třímá v ruce vidličku se dvěma hroty. Přesto se vidlička neujala. Americký historik gastronomie Clifford A. Wright tvrdí, že to bylo možná proto, že „vidlička, krom etikety, nemá žádný jiný praktický účel; prsty, nůž nebo lžíce poslouží stejně dobře. Vidlička byla vynalezena díky tomu, že se začalo rodit povědomí o dobrém vkusu a náležitém chování nové třídy obyvatel měst, což je původní význam slova buržoazie.“ Jak je patrné ze staré sady příborů v londýnském Victoria and Albert Museum, vlastnit nůž a vidličku bylo po dlouhou dobu známkou elegance a bohatství. Jde o zdobenou sadu francouzské výroby z 16. století, k níž patří nůž, vidlička a napichovátko, doplněnou cestovním koženým pouzdrem. Vzali jste si ji někam na návštěvu a zaručeně tím ohromili své přátele. Z tohoto období se zachovalo mnoho nožů, ale vidličky jsou vzácné. Skutečnost, že se většinou dochovaly v dokonalém stavu, dobře vypovídá o tom, že se používaly velmi zřídka a že upřednostňovaným nástrojem zůstávaly prsty. Existují však i starší zprávy o vidličkách, dokonce mnohem starší. V chrámech starověkého Egypta se používaly velké vidličky k manipulaci s obětinami, máme důkazy také o tom, že už někdy v 7. století se objevovaly i malé vidličky se dvěma hroty na dvorech vládců na Blízkém východě. Dochoval se i záznam o jedné byzantské princezně z 11. století, která pocházela z Řecka a byla provdána za benátského dóžete. Když ji spatřili, jak se ohání vidličkou, byla za to příkře odsouzena benátskými duchovními, neboť tím urazila Boží záměr, podle něhož má člověk jíst rukama. Jeden z nich označil její zvyk používat vidličku za ďábelský. „Její chování je natolik rozmařilé, že se dokonce odmítá dotknout jídla prsty,“ psal jeden z církevních představitelů, „a přikazovala svým eunuchům, aby jí jídlo krájeli na malé kousky, které pak napichovala na jakýsi zlatý nástroj se dvěma hroty a nesla k ústům.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200399