Muzikoterapie osob se speciálními potřebami
7
Další v dnešní době aktuální potřebou je skutečně umět odpočívat a relaxovat. Nejúčinnější je pravidelný rytmus odpočinku, ale již vlastní zakomponování relaxace do našeho denního programu je umění. Je však třeba nalézt takový způsob relaxace, který opravdu přinese uvolnění a odpočinek. Hledání toho správného způsobu nějakou dobu trvá, ale je klíčové pro velikost účinku. Není vůbec jedno, jak trávíme svůj volný čas. Pokud tedy muzikoterapeut pomůže zrakově znevýhodněného nasměrovat ke studiu hudebního nástroje či jiné možnosti zabývání se hudbou, může výrazně přispět k lepší kvalitě jeho života. Příběh muzikoterapeutické cesty Kristýna je zajímavá a krásná mladá žena, poznala jsem ji jako jednadvacetiletou. Při prvním setkání působila nesměle a neprůbojně. Problémy se zrakem začala pociťovat ve 12 letech, kdy z důvodu zrakového onemocnění (které obnáší postupné ubývání zraku) musela přestat aktivně sportovat. Vystudovala gymnázium a začala pracovat jako telefonistka. Měla fungující rodinu, která ji podporovala a motivovala k myšlence studia hudby. Kristýně vadilo, že by měla studovat hudbu jen proto, že jednou bude pravděpodobně úplně slepá a že tolik lidí od zrakově postižených očekává roli „slepého muzikanta“. Do hudební školy chodila, hrála na piano a zpívala, ale s touto rolí nesouhlasila. Když jsem se s ní setkala, byla již poměrně vyrovnaná se svým zrakovým handicapem, ale trápilo ji, že se tak tvrdě vyhranila proti studiu hudby, navíc práce telefonistky ji neuspokojovala. Měla strach, že když teď několik let po prosazení si vlastní životní cesty svou chybu přizná, naprosto se znemožní. Ale ve svém způsobu života již také nechtěla pokračovat. První muzikoterapeutická sezení byla zaměřena na možnosti více si uvědomit pocity, přání, představy a touhy (na úrovni emoční, tělové i rozumové). Na těchto cílech jsme pracovaly pomocí hry na hudební nástroje. Možná překvapivě chtěla Kristýna nejprve hrát hlavně na bubny, gongy, činely a až později si vybírala melodické hudební nástroje. Nejprve přirozeně zpracovávala různé frustrace, agrese a smutky a až časem převládaly pozitivnější emoce, jako je naděje, radost, chuť do nových věcí. Dále pomocí pohybových cvičení, při kterých působila jako by normálně viděla (při dodržení přesné instruktáže popisu místnosti a možností se s ní seznámit), měla prostor více poznat své tělo a jeho potřeby, což pro ni bylo dosti objevné. Pomocí cvičení zaměřených na cílenou obrazotvornost a fantazii dostala kromě rozvoje těchto schopností možnost si imaginárně prožít různé situace, které ji před tím buď nenapadly, nebo si je nechtěla přiznat. Později se dostala i k obrazům, kterých se bála, ale když si dovolila sama si je představit, dokázala vymyslet i pozitivní vyústění situace. Kristýna chodila na muzikoterapeutická sezení asi 2 roky (jednou až čtyřikrát měsíčně). Když dospěla do situace, když již věděla, co chce a jak vyřeší svou neuspokojivou situaci, terapii jsme ukončily. Zůstaly jsme v kontaktu, takže vím, že se jí daří dobře, z čehož mám velkou radost.
7.2 Osoby s mentálním znevýhodněním V naší společnosti stále ještě přetrvává určitá míra segregace osob s mentálním znevýhodněním, jako kdyby tito lidé nemohli vést kvalitní život a hlavním měřítkem 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200308
7
Muzikoterapie v praxi kvality člověka byla pouze výška inteligenčního kvocientu. Zastáváme názor, že lidé s mentálním postižením kvalitní a plnohodnotný život žít mohou a mohou obohacovat také život ostatních. Všimněme si například té zcela čisté a upřímné radosti, jakou často dokážou vyjadřovat. Samozřejmě však hraje roli stupeň a hloubka mentálního omezení. Dále bychom chtěli upozornit, že řada osob, rodin či společností vnímá, že právě jinakost osob s mentální retardací obohacuje jejich pohled na svět a život. Muzikoterapie se u této skupiny osob zaměřuje na (srov. Kantor, 2013): 1. zlepšování adaptačních schopností, 2. podporu procesu učení a trénink kognitivních schopností, 3. nácvik sociálních dovedností, 4. zlepšování úrovně komunikace (verbální i nonverbální), 5. trénink empatie – práce na lepším pochopení svých pocitů i pocitů ostatních, 6. zvyšování motorických dovedností, 7. trénink prostorové orientace, 8. odstraňování patologických frustračních stereotypů, 9. smysluplné využití volného času, 10. multisenzorickou stimulaci (u osob s těžkým a hlubokým mentálním postižením jde o jednu z mála možností, jak zlepšit kvalitu jejich života). Svébytný muzikoterapeutický systém zavedl Tomáš Procházka v Centru sociálních služeb Tloskov (dříve ÚSP). Odtud se koncept rozšířil do řady dalších zařízení v oblasti sociální institucionalizované péče (např. Psychiatrická léčebna Opařany, Integrační centrum Zahrada Praha apod.). Metodicky se jedná o otevřený koncept, který vychází z celostního pojetí terapie, je výrazně ovlivněn systemickým a neexpertním přístupem. Usiluje o přirozený a kontextuální přístup k člověku. Terapie zde není monoterapií, vedle působení muzikoterapeutických postupů cíleně používá poznatky a postupy mnoha dalších metod a forem terapeutické práce (z oblasti expresivních terapií, relaxačních technik). Především v individuální formě terapie tato metoda integrovala koncept Bazální stimulace. Procházkův koncept využívá metodu „prožitkové vlny“, pomocí které se snaží strukturovaně pracovat s přirozenými potřebami klientů i s konflikty vyplývajícími z negativních dopadů a rizik kultury institucionalizované péče. Příběh muzikoterapeutické cesty David byl v době muzikoterapeutické intervence mladý 30letý muž. Diagnosticky byla jeho mentální retardace stanovena na dolní hranici lehké úrovně (podle klasifikace 10. revize MKN WHO bylo jeho IQ něco nad 50). Objektivně se jevil jako společenský a veselý, netrpěl žádnými výraznými zdravotními komplikacemi, komunikoval však pouze jednoslovně či neverbálně. Jeho sociální vztahy trpěly náhlými záchvaty vzteku, což byl důvod, proč začal docházet na muzikoterapii. Denně docházel z domova do chráněné dílny, kde s chutí pracoval se dřevem a pomáhal vyrábět hračky pro děti. V muzikoterapii jsme se nejprve věnovali navazování důvěryhodného vztahu. David si mohl dle vlastního výběru vybrat hudební nástroj, zkusit si na něj zahrát nebo si pustit hudbu dle vlastního výběru z předkládané nabídky. Pokud chtěl, mohl se přidat k mému zpěvu či hře na tělo či hudební nástroj. Když jsem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200308
Muzikoterapie osob se speciálními potřebami
7
měla pocit, že byla základní důvěra navázána, začali jsme s přípravou na hlavní téma. V této fázi se mohl při dynamické hudbě uvolněně pohybovat, vydupat či vytancovat. Poté si mohl vybrat buben podle svého výběru a vybubnovat to, co ze sebe potřeboval dostat ven. Dále následoval krátký odpočinek a dechové cvičení. V hlavní části terapie jsme se snažili hledat situace podobné těm, kdy k nekontrolovatelným záchvatům vzteku dochází. Jeho úkolem například bylo, že si měl představit nebezpečné zvíře, které jsme znázornili plyšovým zvířátkem (například medvědem), a zahrát na vybraný hudební nástroj, jak se při té představě cítí. Po medvědovi jsme zkoušeli další možné spouštěče vzteku. Hledání příčiny nebylo jednoduché, ale postupně jsme dospěli k poznání, že nekontrolovatelné záchvaty vzteku přicházejí, když se Davidovi nedaří vyjádřit, co potřebuje. Začali jsme tedy intenzivněji pracovat na facilitaci komunikace verbálními i neverbálními způsoby. Zlepšování bylo přirozeně postupné a pomalé, ale hmatatelné. Měsíc po měsíci, kdy jsme pravidelně aplikovali objektivizační vyšetření, se daly zaznamenávat znatelné pokroky, co se schopnosti komunikovat týká. Zajímavé bylo i to, že klientova rodina nereflektovala, že David trpí jakýmikoliv problémy s komunikací. Proto jsme několik měsíců pracovali i v rámci rodinné terapie. Po 8 měsících individuální a 3 měsících rodinné muzikoterapie začal David docházet na skupinovou muzikoterapii, kde se dále mohou rozvíjet jeho komunikační schopnosti i sociální vazby. Jeho záchvaty vzteku se postupně stávaly ojedinělejšími až zcela výjimečnými.
7.3
Muzikoterapie u osob s poruchou autistického spektra (PAS)
V této kapitole se nebudeme zabývat teorií ani klasifikací této poruchy. Aplikujeme-li muzikoterapii na klienty s poruchou autistického spektra, je dobré si uvědomit, že mnozí z nich jsou schopni prostřednictvím hudby snadněji komunikovat a efektivněji navazovat sociální vztahy, ale rovněž bývají velmi citliví na zvuky a hudbu obecně. 7.3.1
Indikace a kontraindikace muzikoterapie u osob s PAS
Indikací pro muzikoterapii jsou nejčastěji problémy v komunikaci, sociální izolace, potřeba posílení motivace a aktivity k učení, rozvoj kognitivních a percepčních procesů, terapie nežádoucích vzorců chování, podpora nezávislosti a zapojení do společnosti a další. Dr. Alvinová ve svých článcích a publikacích však uvádí i kontraindikace, kdy se hudba může snadno stát obsesí, která vede k uzavření, izolaci a vytváření pohybových stereotypů. Někdy se může osoba s PAS uzavírat do svého vlastního světa a zapomínat na okolí díky určité a konkrétní hudbě. Je třeba mít toto riziko na paměti a předejít mu vhodnou volbou terapeutických technik (Alvin, 1975 – In Peters, 2000; 197). Muzikoterapeutický program by měl být vhodně strukturován a supervidován, muzikoterapeut by měl stále kontrolovat vzájemný kontakt a podporovat vnímavost a rozvoj sociálních dovedností klienta. Zároveň je třeba si uvědomit, že osoby s PAS velmi špatně snášejí některé intenzivní zvuky, nejčastěji vyšších frekvencí. Proto vždy respektujeme individuální 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200308