Zanedlouho se měl konat soud, ve kterém byl otčím obžalovaným a já hlavním svědkem. V nemocnici jsem se psychicky připravovala. Měla jsem obrovskou trému a strach. Drobnou úlevou se pro mě stala starost o malá romská dvojčátka. Byly to šestileté holčičky, tak zaostalé a zanedbané, že mi jich bylo upřímně líto. Bály se vody a křičely, když se měly sprchovat. Hodně jsem se jim věnovala. Naučila jsem je básničku a snažila jsem se je trochu popostrčit ve školním učivu. Na procházce se mnou chodily za ruku, a jedna z holčiček mi dokonce řekla „mami“. Když si pak pro ně přišla maminka, jedna z dívenek nechtěla vůbec jít a držela se mě jako klíště, že by chtěla radši zůstat se mnou. Samozřejmě to nešlo, a tak jsem jí to musela nějak vysvětlit. Říkala jsem si, jak je hrozné, že se takové děti, když se konečně zotaví a udělají nějaký pokrok, vracejí do starého prostředí a všechno začíná nanovo. Ani jsem se nedivila, že se holčičky po čase opět objevily na psychiatrii. Veškerá práce s takovými dětmi se zdá zbytečná, pokud znovu odcházejí tam, odkud přišly. Při vzpomínce na strach dvojčat z koupání jsem se musela usmát. Sama jsem totiž měla průšvih, že jsem se nechtěla sprchovat. Trapné… ale sprchujte se, když tam stojí sestra a kouká na vás… Nesnášela jsem se před někým obnažovat, styděla jsem se za svoje tělo. Vždycky, když jsem se musela svléknout, popadl mě ten divný pocit, že jsem nahá a k dispozici. Zkrátka se mi vracely vzpomínky.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200061