„To je dost těžká otázka,“ odpověděl jsem. „Připadá ti, že zníme jako nějaká z těch kapel, co hrajou ve Whisky? Podle mě je Mick někde vejš než oni, Keith taky, ale my ostatní… zníme jako ty kapely?“ „Ne,“ řekl jsem. Stones přezkoušeli všechny kusy, co měly mít koncerty toho turné na programu, kromě tří starých blues, které chtěli Mick s Keithem zahrát bez elektrických kytar. Posadili se a začali hrát první z nich, Keith hrál tentokrát na kytaru s kovovým tělem, ale po chvíli řekl: „To nepůjde,“ a Mick řekl: „Na hovno.“ „Přesně, Micku,“ řekl Keith a postavil se. „Je to na hovno, vážení.“ Oblékl si svoji koženou bundu s třásněmi a růžové hmyzácké sluneční brýle, a postupně všichni odešli, kromě Charlieho, mě a Stua, který nás odvezl domů, jakmile pobalil všechny kytary. „Fakt,“ říkal Stu během toho, jak strkal kufry s kytarami do kombíku, „něco takovýho jsem nikdy neslyšel. Jeden muzikant mi řekl, že ten jeho zesilovač hraje moc nahlas. Řekl jsem mu na to, že Keith Richards je prostě ostrej kytarista, takže když nehraješ stejně nahlas jako on, tak skončíš jenom jako jeho doprovod. Už toho mám fakt dost,“ mumlal si později Stu pod vousy, když jsme nasedli a vyrazili. „Člověk jim pořídí nový komba, nový kytary, všechno nový, a stejně je to špatně, tak co mám teda dělat? Mick se mě ptal, co si vezmu na pódium, a já mu řekl, že asi něco jako tohle (golfové tričko, džíny a Hush Puppies), a on se zatvářil, že to myslím jako vtip, vůbec mě nebral vážně.“ Stu na chvilku zmlknul, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co mělo přijít potom. „Vypadá to, že si budu muset vzít bílý kvádro!“ Po dalších několika sekundách netrpělivého ticha suše procedil: „To je teda přijde pěkně draho, jestli s nima mám hrát!“ (Stu uměl podle názvů sotva pár akordů a styděl se ptát Keitha, protože ten na tom byl stejně, akorát se oba tvářili, že to tak není.) „A jestli mám mít na sobě kvádro, tak to bude ještě mastnější. Každej večer pěkně na ruku tisíc babek, a jestli s kvádrem, tak dva tisíce!“ Na Oriole nebylo nic k jídlu, tak jsme s Charliem požádali Mimi, tedy tu holku, co na mě měla čekat na letišti, aby nás odvezla do restaurace na Sunsetu jménem Aware Inn. Její chování bylo naprosto typické, dělala jenom to, co sama chtěla, a to i když se uráčila ukázat se, vysoká, hubená, bosá, s krysím obličejem, vážně vypadala jako krysa, tvář se jí z obou stran zužovala směrem k ostrému nosu, většinou nespokojeně nakrčenému, celá vypadala, že je naštvaná kvůli tomu, že musí být právě tam, kde je. Během toho turné se za volantem vystřídala celá řádka osobitých řidičů, včetně mě, avšak nikdo z nich nebyl tak otrávený, zatvrzelý ani nepřátelský jako tahle Mimi. Když jste na ni natrefili v situaci, kdy jejích služeb nebylo potřeba, dala vám pořádně najevo, že se teď kdekoliv jinde mohla bavit rozhodně líp než tady, a pokud jste ji doopravdy potřebovali, chovala se úplně stejně. Pokud máte štěstí, většinou natrefíte na řidiče, kteří vás odvezou, kam je potřeba, a potom
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200044