„To je dost těžká otázka,“ odpověděl jsem. „Připadá ti, že zníme jako nějaká z těch kapel, co hrajou ve Whisky? Podle mě je Mick někde vejš než oni, Keith taky, ale my ostatní… zníme jako ty kapely?“ „Ne,“ řekl jsem. Stones přezkoušeli všechny kusy, co měly mít koncerty toho turné na programu, kromě tří starých blues, které chtěli Mick s Keithem zahrát bez elektrických kytar. Posadili se a začali hrát první z nich, Keith hrál tentokrát na kytaru s kovovým tělem, ale po chvíli řekl: „To nepůjde,“ a Mick řekl: „Na hovno.“ „Přesně, Micku,“ řekl Keith a postavil se. „Je to na hovno, vážení.“ Oblékl si svoji koženou bundu s třásněmi a růžové hmyzácké sluneční brýle, a postupně všichni odešli, kromě Charlieho, mě a Stua, který nás odvezl domů, jakmile pobalil všechny kytary. „Fakt,“ říkal Stu během toho, jak strkal kufry s kytarami do kombíku, „něco takovýho jsem nikdy neslyšel. Jeden muzikant mi řekl, že ten jeho zesilovač hraje moc nahlas. Řekl jsem mu na to, že Keith Richards je prostě ostrej kytarista, takže když nehraješ stejně nahlas jako on, tak skončíš jenom jako jeho doprovod. Už toho mám fakt dost,“ mumlal si později Stu pod vousy, když jsme nasedli a vyrazili. „Člověk jim pořídí nový komba, nový kytary, všechno nový, a stejně je to špatně, tak co mám teda dělat? Mick se mě ptal, co si vezmu na pódium, a já mu řekl, že asi něco jako tohle (golfové tričko, džíny a Hush Puppies), a on se zatvářil, že to myslím jako vtip, vůbec mě nebral vážně.“ Stu na chvilku zmlknul, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co mělo přijít potom. „Vypadá to, že si budu muset vzít bílý kvádro!“ Po dalších několika sekundách netrpělivého ticha suše procedil: „To je teda přijde pěkně draho, jestli s nima mám hrát!“ (Stu uměl podle názvů sotva pár akordů a styděl se ptát Keitha, protože ten na tom byl stejně, akorát se oba tvářili, že to tak není.) „A jestli mám mít na sobě kvádro, tak to bude ještě mastnější. Každej večer pěkně na ruku tisíc babek, a jestli s kvádrem, tak dva tisíce!“ Na Oriole nebylo nic k jídlu, tak jsme s Charliem požádali Mimi, tedy tu holku, co na mě měla čekat na letišti, aby nás odvezla do restaurace na Sunsetu jménem Aware Inn. Její chování bylo naprosto typické, dělala jenom to, co sama chtěla, a to i když se uráčila ukázat se, vysoká, hubená, bosá, s krysím obličejem, vážně vypadala jako krysa, tvář se jí z obou stran zužovala směrem k ostrému nosu, většinou nespokojeně nakrčenému, celá vypadala, že je naštvaná kvůli tomu, že musí být právě tam, kde je. Během toho turné se za volantem vystřídala celá řádka osobitých řidičů, včetně mě, avšak nikdo z nich nebyl tak otrávený, zatvrzelý ani nepřátelský jako tahle Mimi. Když jste na ni natrefili v situaci, kdy jejích služeb nebylo potřeba, dala vám pořádně najevo, že se teď kdekoliv jinde mohla bavit rozhodně líp než tady, a pokud jste ji doopravdy potřebovali, chovala se úplně stejně. Pokud máte štěstí, většinou natrefíte na řidiče, kteří vás odvezou, kam je potřeba, a potom
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200044
na vás někde počkají nebo se vrátí vás zase vyzvednout. Jenže Mimi, když se jí zachtělo – a zachtělo se jí vždycky –, prostě šla s vámi, ať jste měli v plánu cokoliv, takže v tomhle případě nás s Charliem následovala na jídlo do restaurace Aware Inn, jejíž zarputilá mondénnost nás po chvíli oba paralyzovala. Bylo očividné, že jen sotva splňujeme nároky, které tohle místo na své zákazníky klade – japonský číšník mě ostatně polil vínem, asi aby mi ukázal, jak si stojím –, a Mimi, o které nelze říct, že by na ni to místo neudělalo dojem, dokázala během večeře neustále žvýkat a chrastit klíčky od auta. Charlie a já jsme si dali pár soust a dali se na ústup, jenže obsluha byla tak nadutě neochotná vzít si od nás naše nečisté peníze, že jsme na sebe oba s Charliem vrhli znechucený obličej, a když jsme pak vyšli ven, zjistili jsme, že se naše auto, které Mimi nechala zpola zaparkované na obrubníku, nachází na korbě vozu odtahové služby místního oddělení losangeleské dopravní policie, který se chystá vyrazit. „Není támhleto naše auto?“ zeptal se Charlie. „Jo,“ řekla Mimi a vytrvale drtila žvýkačku čelistmi za neustálého cinkání klíčků, jako by to byly posvátné zvonky doprovázející její hinduistickou modlitbu. „Tak jim řekni, ať toho nechají,“ řekl Charlie. „Nechte toho,“ řekla Mimi, jenže to už se auto zařadilo do hustého proudu dalších aut a zmizelo ve tmě. U chodníku před námi zastavil bílý Jaguar a my museli uhnout, abychom nepřekáželi jeho osazenstvu, které se hrnulo do Aware Inn. Byla neděle, pozdě večer, a na Stripu se po chodníku potloukali lidé tak divní, že se policisté, ačkoliv chodili v párech, dívali bez výrazu skrz ně, aby náhodou něco neviděli. „Asi bys měla něco dělat,“ řekl Charlie Mimi. „Jo,“ řekla, zašla do Aware Inn a zmizela. S Charliem jsme nějakou – docela dlouhou – dobu postávali před Innem, pak jsme stejně dlouho stáli před prodejnou s korálky a nádobíčkem pro narkomany, a nakonec jsme se postavili před zavřený butik, jako bychom se chtěli skrýt v šeru před kolemjdoucími s očima jako dvě studny, jimž drogové opojení poskytlo v třeštícím večeru ulice rušného města zvláštní klid, kteří naším směrem pronášeli: „Hele, ty seš Charlie Watts, hustý!“ Z toho, co si Charlie vyslechl, vypadal vyděšený. Jedna dívka nám tvrdila, že v San Francisku je to mnohem lepší než v Los Angeles, protože všude kolem Haight Street dostanete ke koupi tolik speedu, kolik unesete, a můžete si klidně sedět na chodníku a motat si jointa a nikomu po tom nic není, a večer si můžete zajít do Family Dog a dát si tam míchanej nápoj, kterej obsahuje LSD, tam je to super, chápeš, to je fakt hustý místo. Kolik ti je let? zeptal se jí Charlie, a ona řekla, že sedmnáct. Když jsme se konečně dostali zpátky na Oriole, vyzváněl tam telefon, Jo zrovna mluvila na jiné lince s Jaggerem, a tak jsem to zvednul a zjistil, že hovořím s jedním slavným hudebním kritikem z časopisu Esquire. Sdělil mi, že on a jedna kritička z The New Yorker, se kterou shodou okolností nějakou dobu žil, mají v úmyslu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200044
přijet udělat s Jaggerem rozhovor. „Jenže teď už spolu nejsme,“ řekl. „Nevím, jestli ten náš příběh znáte.“ „Asi ne,“ řekl jsem. Jo se u druhého telefonu právě loučila s Mickem. „Chceme udělat společné interview s Jaggerem a zkusíme to přitom mezi náma nějak urovnat. Je tam někde Jo Bergmanová?“ „Jo,“ řekl jsem. „Promluvte si s Jo. Prosím.“ Den poté jsme se s Charliem, Shirley a Serafinou Wattsovou posadili ven na sluníčko. Serafina zářící radostí nás s Charliem držela za ruce. „Dva taťkové,“ říkala. Za dobu, co byla v Kalifornii, se Serafina už skoro naučila chodit, pustila se nás a vydala se po trávníku, její buclaté nožičky ji nesly dál a dál, až se nakonec převážila a žuchla na zadek. Shirley psala dopis kamarádovi do Anglie. „Píšu mu, že mám příští týden sraz s Mae Westovou.“ „A máš?“ zeptal se Charlie. „Vezmou mě podívat se na natáčení filmu Myra Breckinridgeová, ale i kdyby tam zrovna ten den nebyla, tak budu říkat, že jsem ji viděla.“ Vešel jsem do domu, kde nebyla výjimečně živá duše, spokojeně jsem se usmíval a narazil na Ronnieho Schneidera, který právě vcházel dovnitř s kufry, svojí ženou Jane a malým synkem. Usmívat jsem se přestal. Na zkoušce, kde se piloval materiál na turné, které zahajovalo už za čtyři dny, a do prvního koncertu tak zbývaly už jen dvě generálky, panovala dost depresivní nálada. Jagger, který sloužil jako jakýsi emocionální barometr kapely, měl fyzické potíže, bolely ho zuby a v krku, a smutně se krčil na židli, po chvíli vstal a šel se opřít o bedny od zesilovačů, které byly vyrovnané před pódiem. Nakonec se trochu sebral a prohlásil: „Tak teda jo, jdeme si to všechno přehrát, ne moc nahlas, já budu říkat, co se hraje.“ A kapela najednou hrála Jumpin’ Jack Flash nahlas, až uši brněly, Mick chroptěl a tleskal do Keithových sól rytmus. Další skladbu, Carol, spustili s takovým randálem, že jeho úroveň decibelů se nacházela vysoko nad prahem bolesti. „Kapku nahlas, ne?“ řekl Keith a trochu si ztlumil kombo. Hrál ostré licky Chucka Berryho na svou umělohmotnou kytaru, Mick se dvěma prsty bodajícími do vzduchu zpíval: „Já tě naučím tančit…“ Pak se Charlie zvedl zpoza bubnů, šel něco říct Stuovi a vyměnili jeden činel. „Dělej,“ řekl Mick, „musíme to už dát celý dohromady.“ S novým činelem zahráli Sympathy for the Devil a potom Stray Cat Blues. Jagger v tom textu omladil dotyčnou dívenku z patnácti let na třináct. Charlie mlátil do bubnu opačnou stranou paličky, co to šlo. Na skládací židličce ležel výtisk Los Angeles Times, na jehož první stránce bylo shrnutí nejdůležitějších zpráv: „Atentáty: Podle zprávy zpracované Národní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200044