její dcera ctí staré tradice a jak si do svého budoucího domova bude moct utkat vlastní koberce. Kdo si za manželku vezme holku, která utká čtyřicet centimetrů za rok? Než by koberci zařídila jeden pokoj, trvalo by jí to několik let. Maša se uchýlila ke lži, která se používala na prvním stupni při praktické výchově, když se vyřezávalo, a se slzami na krajíčku si postěžovala, že jí někdo kobereček ukradl a nechal tam jen tenhle bezcenný kousek. Tím kurzy tkaní i všeho ostatního pro Mašu skončily. „Anglicky už umíš a jídlo dostaneš doma!“ Jenže po nějaké době přísný režim povolil, protože žádný rodič neměl na to hlídat děti ve jménu pravdy pořád. Zodpovědnost často přenesli na bratry dívek, pokud nějaké měly, a ti zase neměli nejmenší zájem dohlížet na sestry, když už se jednou dostali ven. Nechali holky dělat si, co chtějí, jen jim kladli na srdce: „Hlavně ať to nikdo nevidí. Jestli od někoho uslyším, co děláte, tak…“ Měly si samy dát pozor na to, aby ze všeho vyšly s čistým štítem, zatímco bratři zmizeli a někde si to rozdávali s Finkami, které i v zimě nosily trika do půli těla, takže jim koukalo břicho. Když dospěly a omrzelo je pořád hlásit, kde byly a s kým, sedávaly nejčastěji v pokoji u Maši a naháněly si hrůzu historkami o tom, jak různé zakázané románky skončily katastrofou. Dováděly se k záchvatům hysterie, když si šeptem vyprávěly o holkách, které v zemích jejich rodičů zabili proto, že jim nějaký kluk v rádiu nechal zahrát milostnou písničku nebo že ke své smůle byly ve špatnou dobu na špatném místě a někdo je znásilnil. O holkách, které provdali někam do ciziny, odkud pocházeli jejich rodiče. O holkách, které si jely odpočinout na dovolenou, ale zpátky už nikdy nepřijely. A taky o asfalto98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200017