její dcera ctí staré tradice a jak si do svého budoucího domova bude moct utkat vlastní koberce. Kdo si za manželku vezme holku, která utká čtyřicet centimetrů za rok? Než by koberci zařídila jeden pokoj, trvalo by jí to několik let. Maša se uchýlila ke lži, která se používala na prvním stupni při praktické výchově, když se vyřezávalo, a se slzami na krajíčku si postěžovala, že jí někdo kobereček ukradl a nechal tam jen tenhle bezcenný kousek. Tím kurzy tkaní i všeho ostatního pro Mašu skončily. „Anglicky už umíš a jídlo dostaneš doma!“ Jenže po nějaké době přísný režim povolil, protože žádný rodič neměl na to hlídat děti ve jménu pravdy pořád. Zodpovědnost často přenesli na bratry dívek, pokud nějaké měly, a ti zase neměli nejmenší zájem dohlížet na sestry, když už se jednou dostali ven. Nechali holky dělat si, co chtějí, jen jim kladli na srdce: „Hlavně ať to nikdo nevidí. Jestli od někoho uslyším, co děláte, tak…“ Měly si samy dát pozor na to, aby ze všeho vyšly s čistým štítem, zatímco bratři zmizeli a někde si to rozdávali s Finkami, které i v zimě nosily trika do půli těla, takže jim koukalo břicho. Když dospěly a omrzelo je pořád hlásit, kde byly a s kým, sedávaly nejčastěji v pokoji u Maši a naháněly si hrůzu historkami o tom, jak různé zakázané románky skončily katastrofou. Dováděly se k záchvatům hysterie, když si šeptem vyprávěly o holkách, které v zemích jejich rodičů zabili proto, že jim nějaký kluk v rádiu nechal zahrát milostnou písničku nebo že ke své smůle byly ve špatnou dobu na špatném místě a někdo je znásilnil. O holkách, které provdali někam do ciziny, odkud pocházeli jejich rodiče. O holkách, které si jely odpočinout na dovolenou, ale zpátky už nikdy nepřijely. A taky o asfalto98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200017
vých andělech. O holkách, které vyšly na balkon a už se nevrátily. O holkách, které zašly moc daleko a jejich život vzal náhlý konec. Několika se to stalo. Zdaleka ne všem, ale člověk nikdy nevěděl, který přestupek bude ten poslední. A nejhorší bylo, že se to stalo v rodinách, které působily úplně normálním dojmem. V rodinách, kde se situace pozvolna vyhrocovala a kulminace se projevila až v černých kronikách. Hleděly si do očí, z ticha na druhé straně dveří jim najednou hrůzou vstávaly vlasy na hlavě a zapřísahaly se, že z domova odejdou, co nejdřív to půjde. Protože jak mohly vědět, jestli je nebezpečné žít, jak chtějí, když to nikdy nezkusily? Jenže když Samíra jako jediná slib nakonec splnila, tak zároveň úplně zmizela. A Jasmína zůstala sama s očima pro pláč nad radostným životem, který už už začínal, ale pokaždé jako by se hned na samém začátku zasekl. Zmizení Samíry bylo pro Jasmínu tvrdou ránou. To nemohla popřít. Ale měla dobré srdce a dokázala odpouštět. Aspoň to tvrdila, když si s sebou přitáhla náhradní oblečení, hromady bot, muziku, filmy, šminky, počítač a foťák. A když si do skleničky vedle Samířina kartáčku dávala ten svůj, zbrusu nový, to už se Samíra hlasitě rozesmála. Šelest v břiše, když spatřila Jasmínu. Chvění v prázdném místě pod hrudníkem. Přes den chodila Samíra na přednášky, večer přišla Jasmína. Za pár týdnů se k ní prakticky nastěhovala. Čas od času se objevila doma, aby se máma s tátou přesvědčili, že žije a je v pořádku, jenže čím víc času trávila pryč, tím těžší bylo chodit na návštěvy a stále častěji se vracela s trpkým výrazem ve tváři. Večer neodolaly pokušení a na klapajících podpatcích vyrazily do ulic. Venku zůstaly do pozdních hodin a zadními vchody pronikaly do klubů. Pak tam 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200017
natahovaly krky a rozhlížely se po známých, a jakmile nějaké zahlédly, rychle se přikrčily, schovaly a změnily lokál, pořád na útěku. To bylo součástí hry. Být při tom, ale nebýt viděn, protože co oko nevidí, to není, a koho člověk neviděl, ten tam nebyl. Ale i tak. Všude kolem samé pátravé oči. Vlnící se za půllitry, krhavé od bloody maries. Mžourající cigaretovým kouřem po sukních. Rychlé klapání špičatého podpatku. Samíra se jich naučila bát jako Jasmína. Městem se pohybovala s pocitem, že ji stále někdo pozoruje, že o všem, co udělá, se kdesi podává zpráva nějakému zdroji, který není Bůh, ale zároveň shromažďuje všechno, co by se někdy mohlo obrátit proti ní. Nedokázala ze sebe setřást dojem, že její život ve skutečnosti není její, že vždycky patřil někomu jinému a ten někdo, zrovna jako Bůh, může rozhodnout o tom, že už žije dost dlouho a život pro ni končí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200017