zmizne. Od rodičů jsem pochopila, že v dobách Sovětskýho svazu všichni přežívali tím, že kradli, a kradou dodnes.“ „Musel tady být někdo z kláštera,“ řekl jsem rezignovaně a podíval se na květiny. Hlas mi zněl suše a dutě. „Ne. To není od nich. Co vím, tak ty by byly daleko pompéznější, s vizitkou, stuhou a s křížkem. Kněží by sem přišli s televizí a chórem.“ Usmál jsem se na ni, ale její obličej byl uzavřený. „Ty nejsi členem církve, co?“ „Nedá se do ní ani vstoupit, ani z ní vystoupit.“ „Můžu se podívat?“ Podala mi kytici. Byla pěkná a skládala se z růží, frézií, lilií a dalších květin, které jsem neznal jménem. Obrátil jsem ji v rukou. Mezi stonky vyčuhoval růžek papírku. Byl pevně připevněný zelenou stuhou omotanou kolem kytice. Vytáhnul jsem ho. Podobal se tenkému papíru na balení cigaret. Stálo na něm jenom: „Navždy MF.“ Sehnul jsem se a zvedl tu uvadající kytici. Někdo se snažil mezi stonky schovat stejný tenký cigaretový papír. Na něm stálo: „Navždy Světlana“ a vedle křížku bylo namalováno malé srdce. Ukázal jsem papírky Máše. Zeptala se: „Říká ti to něco? MF? Světlana?“ „Ne,“ odpověděl jsem, ačkoliv mi to samozřejmě něco říkalo. Ale najednou jsem neměl chuť se o to dělit s dobře oblečenou, sebevědomou a docela sexy poručicí Mášou Kudrinovou, která o sobě tvrdila, že je z moskevské kriminálky. „Jistěže,“ řekla. „Jen ženský dělají takový věci. Měl tvůj bratr přítelkyni? Víš o tom něco?“ „Ne. Nežil jako mnich řeholním životem, jestli chceš naznačit tohle, ale nikdy jsem nic neslyšel o nějaký 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200015