on, Radley Ratlík, na to poslání Svaté právo. Když mě míjel v pavilonu Barrow, přimhouřil oči a svraštil pusu, jistě se v duchu modlil, aby mě přistihli při Opisování a vyhnali.) „Táta z tebe musí mít velkou radost,“ říkala Hanna. „Já teda z tebe radost mám. A řeknu ti jedno. Ty se můžeš v životě pustit, do čeho chceš. To ti říkám naprosto vážně. Do čehokoli. Můžeš dělat i kosmonautku. Máš to, co všichni chtějí a co je tak vzácné. Myslí ti to, ale zároveň máš i cit. Neboj se toho. Pamatuj si – ježiši teď si nevzpomenu, kdo to řekl – ‚Štěstí je honicí pes na slunci. Nejsme na světě proto, abychom byli šťastní, ale abychom zažívali neuvěřitelné věci.‘ “ Byl to náhodou jeden z tátových oblíbených citátů (řekl to Coleridge a táta by jí vytkl, že to zkomolila; „Když se to říká vlastními slovy, tak už to přece není citát, ne?“). Když mi to říkala, neusmívala se, tvářila se vážně, jako by mluvila o smrti (viz Na to budu myslet zítra, Pepper, 2000). (Obdobným tónem vyhlašoval Roosevelt válku Japonsku ve svém historickém rozhlasovém projevu v roce 1941, Stopa 21, tátovy Slavné proslovy, Moderní doba, soubor tří CD v papírovém obalu.) V těch nejvydařenějších dnech jsem pro ně byla přítěž, přízrak, takže uváží-li se Třetí Newtonův zákon, Zákon akce a reakce („Jestliže jedno těleso působí silou na druhé těleso, pak i druhé těleso působí na první těleso stejně velkou silou opačného směru. Síly současně vznikají a zanikají.“), a to, že se spontánně měnili v roztomilé Karkulky s dolíčky, museli se měnit i v rozšklebené Drákuly s drápy, což nejpřesněji vystihuje, jak se v onom případě tvářili. Já se ovšem většinou usilovně snažila pozornost přímo zacílenou na mou osobu odrážet. Po Stolu 25, Královském kroužku, jsem nijak zvlášť neprahla. Pořád ještě jsem byla unesená z toho, že mě jako ficku z ulice vůbec pustili dovnitř, a tak mi úplně stačilo, že celý večer – a třeba i celou věčnost – prosedím u naprosto nevyhledávaného Stolu 2, těsně u orchestru a se zacloněným výhledem na dveře. Hanna se k jejich tanečkům stavěla netečně. Pokaždé hýřila diplomatickými úsměvy a laskavými poznámkami „Paráda, mládeži,“ a já v takových chvílích propadala úvahám, jestli jsem v tom, jak jsem ji bez dechu hltala a hodnotila, párkrát nehlodla vedle, jestli třeba o mně neplatí to, co bez obalu prohlašoval táta ve vzácných okamžicích, kdy uznával své chyby (uvedený výrok přitom doprovázel kajícným klopením očí): „Tak vedle by nešláplo ani slepý střevo.“ K řečem o vlastní osobě Hanna ostatně přistupovala velice svérázně. Snahy vydolovat detaily o jejím životě, ať už přímo či oklikou, se stále míjely úspěchem. Jeden by si myslel, že když se vás někdo na něco do očí zeptá, nelze nedat aspoň nějakou odpověď, nedat se nějakou nápadnou odbočkou (prudký nádech, oční gymnastika), ze které by se s pomocí Freudovy Psychopatologie všedního života (1901) či Ega a Id (1923) daly dobýt Temné taje vašeho dětství. Hanna ale naprosto normálně říkala: „Bydlela jsem u Chicaga, pak dva roky v San Francisku. Na mě není nic zajímavého, mládeži.“ Nebo prostě krčila rameny. „Jsem… jsem učitelka. Nic zajímavějšího bohužel říct nemůžu.“ „Učíš ale přece jen na částečný úvazek,“ namítl jednou Nigel. „Ve zbytku času děláš co?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200009
„Jo, to kdybych věděla. Nevím, kam všechen ten čas prchá.“ Zasmála se a víc už neřekla. Nejasnosti obestíraly i jisté slovo: Valerio. Ta přidrzlá přezdívka patřila Hanninu mytickému milému, bájnému Bajajovi, pokladu pod pokličkou. To tajemné jméno přede mnou bezpočtukrát padlo, a když jsem se nakonec odhodlala zeptat, ke komu či čemu se vztahuje, nechali se strhnout tak, že mě i zapomněli ignorovat. S vervou mi vyprávěli záhadnou příhodu. Před dvěma lety – to chodili do druháku – si Leula u Hanny doma omylem nechala Algebru. Den nato ji rodiče k Hanně dovezli, a zatímco Hanna běžela nahoru pro knížku, Lu se šla do kuchyně napít. U telefonu si všimla žlutého bločku. Na vrchní stranu Hanna načárala divné slovo. „Na celou stránku načmárala Valerio,“ líčila Lu rozpáleně. Komicky krčila nosík tak, že vypadal jako shrnutá ponožtička. „Milionkrát. Jako magor, jako když v Kriminálce Las Vegas čmárá vraždící maniak, než mu policajti šlápnou na krk. Jedno a totéž slovo dokola, jako by telefonovala a neuvědomovala si, co čárá. Mně se to taky stává, takže jsem to neřešila. Až teprv když přišla. Okamžitě bloček sebrala, popsanou stranou k sobě, abych to neviděla. Mám za to, že ho dala z ruky, až když jsem byla už zase v autě a jela pryč. Tak divně se jindy nechová.“ Skutečně zvláštní. Odvážila jsem se vzít ku pomoci cambridgeského etymologa Louise Bertmana a jeho Slova, jejich vznik a význam (1921). Valerio, běžné italské vlastní jméno, v překladu „odvážný a silný“, vzniklo z římského rodového jména Valerius odvozeného od latinského slovesa valere, „mít zdravého ducha, být statný a zdatný“. Nosilo ho i několik méně významných světců ve čtvrtém a pátém století. Zajímala jsem se, proč se Hanny prostě rovnou nezeptají, kdo to je. „To nejde,“ odpověděl Milton. „Jak to?“ „Už jsme to zkoušeli,“ ozvala se rozladěně Nefra vyfukující kouř z cigarety. „Loni. Nabrala divnou barvu. Skoro do fialova.“ „Jako by dostala do hlavy baseballovou pálkou,“ dodal Nigel. „Přesně. Nedalo se poznat, jestli zadržuje slzy nebo vztek,“ pokračovala Nefra. „Zůstala stát se spadlou čelistí a pak zajela do kuchyně. Když se asi po pěti minutách zase vynořila, Nigel se jí omluvil. A ona spustila strojeným komisním hlasem, ne ne, nic se nestalo, jen že jí není milý, když ji za zády špehujeme nebo drbeme. Že ji to bolí.“ „Kecy prdy,“ utrousil Nigel. „To nebyly kecy,“ zasyčel naštvaně Charles. „No prostě víckrát už to vytahovat nemůžem,“ uzavřela to Nefra, „pokud nechcem, aby to s ní seklo.“ „Možná je to její Poupě,“ ozvala jsem se po chvíli. Nikdo z nich přirozeně nikdy nejásal, když jsem otevřela pusu, tentokrát ale ke mně všichni do jednoho, skoro sborově, otočili hlavy. „Její co?“ podivila se Nefra. „Vy jste neviděli Občana Kanea?“ opáčila jsem já.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200009
„Ale jistě,“ přisvědčil Nigel se zájmem. „Hlavní postava, Kane, hledá celý život Poupě. Celou svou bytostí se k němu chce vrátit. Poupě vyjadřuje nenaplněnou, bolestnou touhu po snazších, šťastnějších časech. S Poupětem na rtech umírá.“ „Proč prostě neskočil do květinářství?“ ucedila Nefra znechuceně. A tak kdykoli zrovna nebyla Hanna v dohledu, Nefra (která, ačkoli někdy propadala doslovnosti, měla cit pro dramatično) z Hanniny záhadnosti s gustem spřádala všemožné dobrodružné závěry. Někdy bylo Hanna Schneiderová krycí jméno. Jindy zase Hanna podléhala Federálnímu programu ochrany svědků, protože vypovídala proti caru zločinu Dimitriji Molotovovi, zvanému Kaviár, členu rodu Molotovových ze slavné mafiánské líhně Howard Beach, a nesla tak hlavní zásluhu na tom, že se u něj v šestnácti případech podařilo prokázat podvodné jednání. Jednou si Nefra Hannu vbájila i do rodiny Bin Ladinových: „Těch je jako Coppolů.“ Když na TNT náhodou zahlédla Noci s nepřítelem, vykládala Leule, že Hanna se ve Stocktonu schovává před bývalým manželem, nebezpečným násilníkem s psychiatrickým nálezem. (Hanna měla pochopitelně přeliv a barevné kontaktní čočky.) „Proto taky skoro nevychází a všechno platí v hotovosti. Nechce, aby ji vystopoval podle kreditky.“ „Všechno hotově neplatí,“ namítl Charles. „Někdy jo.“ „Všichni někdy platí hotově.“ Naoko jsem tyhle fantastické dohady brala, dokonce jsem přispěla i několika vlastními zajímavými nápady, upřímně jsem jim ale samozřejmě nevěřila. Táta o Dvojích životech: „Člověka baví představa, že se vyskytují stejně epidemicky jako negramotnost, syndrom chronické únavy nebo jiný kulturní neduh zdobící obálku časopisů Time či Newsweek, smutnou skutečností ale je, že všichni ti nenápadní človíčkové kolem jsou většinou prostě jen nenápadní človíčkové, kteří nemají skrytá tajemství, skrytou tvář, skrytou vadu ani skryté rezervy. Člověk aby udělal kříž nad Baudelairem. V to ovšem nepočítám cizoložství, to je dneska spíš věc veřejná než skrytá.“ V skrytu jsem tedy usuzovala, že u Hanny Schneiderové došlo k chybě. Osud zalajdačil. (S největší pravděpodobností proto, že všechno nestačil. Kismet s Karmou se vznášeli příliš v oblacích, než aby něco zařídili, a Fátu se nedalo důvěřovat.) Nedopatřením přisoudil výjimečné postavě uhrančivé krásy zastrčené pohorské hnízdo, kde velikost ducha byla jako přezíraný strom, který bez povšimnutí padá v lesích. Někde jinde, v Paříži nebo Hongkongu, byla nějaká Chase H. Niederhannová s vizáží pečené brambory a hlasem těžkého nikotinika, a žila její život – slunce, voda, opera, víkendové projížďky Keňou (ne keňou), šaty šššššustící po parketu. Rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou (viz Emma, Austenová, 1816). ***
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200009