on, Radley Ratlík, na to poslání Svaté právo. Když mě míjel v pavilonu Barrow, přimhouřil oči a svraštil pusu, jistě se v duchu modlil, aby mě přistihli při Opisování a vyhnali.) „Táta z tebe musí mít velkou radost,“ říkala Hanna. „Já teda z tebe radost mám. A řeknu ti jedno. Ty se můžeš v životě pustit, do čeho chceš. To ti říkám naprosto vážně. Do čehokoli. Můžeš dělat i kosmonautku. Máš to, co všichni chtějí a co je tak vzácné. Myslí ti to, ale zároveň máš i cit. Neboj se toho. Pamatuj si – ježiši teď si nevzpomenu, kdo to řekl – ‚Štěstí je honicí pes na slunci. Nejsme na světě proto, abychom byli šťastní, ale abychom zažívali neuvěřitelné věci.‘ “ Byl to náhodou jeden z tátových oblíbených citátů (řekl to Coleridge a táta by jí vytkl, že to zkomolila; „Když se to říká vlastními slovy, tak už to přece není citát, ne?“). Když mi to říkala, neusmívala se, tvářila se vážně, jako by mluvila o smrti (viz Na to budu myslet zítra, Pepper, 2000). (Obdobným tónem vyhlašoval Roosevelt válku Japonsku ve svém historickém rozhlasovém projevu v roce 1941, Stopa 21, tátovy Slavné proslovy, Moderní doba, soubor tří CD v papírovém obalu.) V těch nejvydařenějších dnech jsem pro ně byla přítěž, přízrak, takže uváží-li se Třetí Newtonův zákon, Zákon akce a reakce („Jestliže jedno těleso působí silou na druhé těleso, pak i druhé těleso působí na první těleso stejně velkou silou opačného směru. Síly současně vznikají a zanikají.“), a to, že se spontánně měnili v roztomilé Karkulky s dolíčky, museli se měnit i v rozšklebené Drákuly s drápy, což nejpřesněji vystihuje, jak se v onom případě tvářili. Já se ovšem většinou usilovně snažila pozornost přímo zacílenou na mou osobu odrážet. Po Stolu 25, Královském kroužku, jsem nijak zvlášť neprahla. Pořád ještě jsem byla unesená z toho, že mě jako ficku z ulice vůbec pustili dovnitř, a tak mi úplně stačilo, že celý večer – a třeba i celou věčnost – prosedím u naprosto nevyhledávaného Stolu 2, těsně u orchestru a se zacloněným výhledem na dveře. Hanna se k jejich tanečkům stavěla netečně. Pokaždé hýřila diplomatickými úsměvy a laskavými poznámkami „Paráda, mládeži,“ a já v takových chvílích propadala úvahám, jestli jsem v tom, jak jsem ji bez dechu hltala a hodnotila, párkrát nehlodla vedle, jestli třeba o mně neplatí to, co bez obalu prohlašoval táta ve vzácných okamžicích, kdy uznával své chyby (uvedený výrok přitom doprovázel kajícným klopením očí): „Tak vedle by nešláplo ani slepý střevo.“ K řečem o vlastní osobě Hanna ostatně přistupovala velice svérázně. Snahy vydolovat detaily o jejím životě, ať už přímo či oklikou, se stále míjely úspěchem. Jeden by si myslel, že když se vás někdo na něco do očí zeptá, nelze nedat aspoň nějakou odpověď, nedat se nějakou nápadnou odbočkou (prudký nádech, oční gymnastika), ze které by se s pomocí Freudovy Psychopatologie všedního života (1901) či Ega a Id (1923) daly dobýt Temné taje vašeho dětství. Hanna ale naprosto normálně říkala: „Bydlela jsem u Chicaga, pak dva roky v San Francisku. Na mě není nic zajímavého, mládeži.“ Nebo prostě krčila rameny. „Jsem… jsem učitelka. Nic zajímavějšího bohužel říct nemůžu.“ „Učíš ale přece jen na částečný úvazek,“ namítl jednou Nigel. „Ve zbytku času děláš co?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200009