mluvit zase mě. Nebudu vás dlouho zdržovat, ale jedná se do jisté míry o mou životní při, tak musíte uznat, že se nemohu ohlížet na nějakou tu minutu. Omezování řečnických lhůt napáchalo v našem životě hodně zla. Pravda, zneužívají toho ti, kteří mluví, i když nemají co říci, ale s tím se musí počítat. Raději nechat vymluvit padesát tlachalů než potlačit jediné slovo poctivé kritiky. Nadechnutý vzduch zadržuji už příliš dlouho. Mám pocit, že jsem konferenciérem, který přijde na estrádní pódium s trubkou a ohlašuje, že bude hrát. Přitom stále něco vypráví. Pak začne doprovodný orchestr, konferenciér přitiskne trubku ke rtům, náhle si na něco vzpomene, trubku od úst zase odtrhne a opět vykládá. To se opakuje několikrát. Nakonec konferenciér odchází: ke hře se vůbec nedostal. Ani dostat nemohl, protože ve skutečnosti na trubku hrát neumí. Pro mě je trubkou můj vlastní hlas. Ne že bych neuměl mluvit, to ne, to je hloupost, ale nějak mi to dnes nejde. Patrně indispozice, hloupá indispozice v nejnevhodnější době. Jako když sportovec před rozhodujícím utkáním dostane chřipku. Nezbývá mu než nastoupit s horečkou. Snad ani na něm není nic znát, jenže výkon jde dolů – a hlavně, ztrácí veškerý požitek ze hry. Zřejmě se dám na ústup. Nebude to ani zvlášť těžké, ani příliš trapné. Prostě jste si mé gesto špatně vyložili. Vůbec jsem nechtěl začít mluvit. Proč bych mluvil? Mám přece svou hrdost. Rozhodl jsem se, že budu mlčet, proto mlčím. Ostatně nemám, o čem bych s vámi mluvil. Jste násilí, jste moc, hrubě jste zasáhli do mých práv, znásilňujete mou svobodu a ještě chcete, abych mluvil. Snad abych vás prosil tam, kde mám právo kategoricky žádat. Ani mě nenapadne. Usmyslili jste si sehrát divadlo, tak hrajte, ale beze mne. Musím se sice 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199959
představení účastnit, stojím tu na zvláštním místě jako exotické zvíře a všechny pohledy jsou na mě upřeny, ale o to lhostejnější je mi celá tato komedie. Já jsem své už řekl, totiž napsal, tam to máte všechno černé na bílém, a jestli jste to neuměli přečíst, vina za vaši slepotu padá na vás, ne na mě. Byly sice okamžiky, kdy jsem pod vaším nátlakem měl pocit, že neumím psát, a proto nerozumíte tomu, co jsem napsal. Ale teď už jsem klidný, teď to vidím docela jasně, vina je jedině na vás a ve vás a nikde jinde. Tak to tedy nevyšlo. Ani mně, ani vám. Je to zase nerozhodně. Soudce na mě stále ještě upírá poloprosebný a polovýhrůžný pohled, tak chlape, řekni přece něco, advokát si nervózně pročesává pravou rukou vlasy, pokouší se mi dát nějaký signál, jemuž nerozumím. Musím se zasmát nad úvahou, jestli mu svým mlčením práci ztěžuji nebo usnadňuji. Spíše asi usnadňuji, může mým jménem prohlašovat cokoli a já mu to nepokazím ani slovem. Ale také mu v ničem nepomůžu. Jedině obhajovaný může pomoci obhájci k trvalému a efektnímu úspěchu. Když se mnou jednal mezi čtyřma očima, jistě si to představoval všechno jinak. Vypadal jsem docela rozumně a normálně, ostatně takový opravdu jsem, jen před soudem se jevím docela jiný. Až mě to samého zaráží. Nakonec mě ještě uznají za pomateného, požádají o psychiatrickou expertizu, advokát, když už si nebude vědět jinak rady, se toho chytí a podaří se mu docílit, že budu zproštěn obžaloby pro psychickou chorobu. Pěkně děkuju, to bude opravdu náramné vítězství. Má kniha bude prohlášena za výplod blázna, čímž se ihned vyjasní vše, co se v ní zdálo být nejasné a nepochopitelné. Zavřou mě do cely, dají mi na stůl spoustu papíru a měkkou tužku (abych si neublížil) a řeknou, jen piš, chlapečku, piš, co hrdlo ráčí, a cokoli napíšeš, všechno ti vydáme, budeme 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199959
vydávat tvé sebrané spisy a budeš velice slavným autorem, staneš se národním umělcem a budeš navržen na Nobelovu cenu. A já budu trucovat, urazím se, tak vy na mě takhle, blázna ze mě udělat, to by se vám tak hodilo, zbavit se nepohodlného člověka, just nenapíšu ani řádku, všechen papír roztrhám, tužkám ulámu hroty a rozkousám je, vyhlásím hladovku, nebudu přijímat potravu a budu vymýšlet plány na útěk. Opravdu nejvyšší čas, abych promluvil. Teprve teď si jak náleží uvědomuju nebezpečí hry, kterou tady hraju. Zatímco v myšlenkách zkoumám a hodnotím různé alternativy, ta nejnebezpečnější z nich, která mě bezprostředně ohrožuje, mě vůbec ani nenapadla. A přece by tu najednou mohla být, neočekávaná, jako výstřel z pistole, a mohla by mne zastihnout zcela nepřipravena. Málem jsem pocítil určitou hrdost nad tím, že jsem na ni, pozdě sice, ale přece jen, tak říkajíc za pět minut dvanáct, sám přišel. Teď bych měl urychleně promyslet protiútok, nejlepší obranu pro případ, že by s tím soud přece jen přišel. Ale pak mě náhle napadlo, možná že se tím jen tak utěšuji, jako by právě tohle mohla být nejhorší alternativa. Což když mě může postihnout ještě jiná, daleko horší, a třeba jich může být hned několik. Potřebnější by teď bylo vymýšlet další nebezpečné alternativy než hledat obranu proti té první, obrana se vždycky nějak urychleně na pochodu zorganizuje, nejdůležitější je diagnóza, bez včasné a důkladné diagnózy je jakákoli terapie přinejmenším pochybná, ne-li škodlivá. Ale ať jsem se namáhal, jak chtěl, nic nového mě nenapadlo, kromě možnosti, že budu odsouzen, ale to není žádná zvláštní možnost, s tím musí na prvním místě počítat každý, kdo se jednou dostal před soud. Musím se především vymotat z úvah o procedurál98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199959