lyn ne t ru sso vá
Rozhodl jsem se, že se ještě naposledy podívám, co se dá o Seewardovi najít, a pak si půjdu lehnout. Byla už půlnoc, ale s tím se nedalo nic dělat. Až dodělám, co jsem si předsevzal, dostane Watson svou večerní kuřecí mlsku a půjdeme spolu nahoru, jak to děláme od Maryiny smrti každý večer. Ale předtím jsem si vzpomněl na cosi na YouTube, co jsem ještě neviděl, a připadalo mi, že by to stálo za vidění. Našel jsem ten odkaz, když jsem zadal John Seeward pán koček, a šlo o pětiminutový černobílý němý film natočený v Harville roku 1930. Snímek začínal divadelní oponou provizorně nataženou za slunečného dne na zahradě. Seeward s cigaretou v ústech vstoupil z levé strany a obrátil se přímo na kameru. Měl na sobě elegantní tvídový oblek, byl štíhlý a šel lehkým krokem, jako by se užuž chystal pustit do tance. U filmu chyběl zvuk, takže se člověk mohl jen dohadovat, co říká. Ukázal na oponu a usmál se. Látka se právě zvlnila ve větru a Seeward čekal, dokud se zase nezklidní. Nepochybně se ptal kameramana, jestli je připravený, načež přešel na pravou stranu obrazu a obřadně (s cigaretou mezi zuby) oběma rukama zatáhl za šňůru a roztáhl oponu. Watson v kuchyni zatím zuřivě štěkal. Začínalo mi to jít na nervy. Pozastavil jsem přehrávání a okřikl ho: „Watsone, nech toho! Já něco dělám!“ Seeward znovu vyšel do popředí, cosi vysvětloval a ukazoval přitom na stůl přehozený látkou, který se objevil po otevření opony. Na stole stála klec a v ní vesele oždiboval list salátu králík. Seeward klec otevřel, jemně králíka vytáhl, postavil ho na stůl a klec odložil na zem. Pak pohlédl doprava a na stůl vyskočil velký mourovatý kocour. Seeward se na něj zářivě usmál a něco prohodil. Podrbal kocoura za ušima a po104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199924
pe k e ln ý ko co u r
hladil ho po hřbetě. Králík mezitím ustupoval dozadu (což od něj bylo rozumné), ale nebyl dostatečně zdatný, aby seskočil ze stolu a utekl. Seeward králíka přesunul asi půl metru od kocoura, aby se na sebe dívali. Načež se během okamžiku seběhly tři věci. Kocour se podíval na Seewarda a ten přikývl. Kocour maličko škubl hlavou dopředu, jako by zasyčel. A králík se svalil mrtvý. Seeward pak došel ke kameře a zmizel z obrazu, který se trochu zatřásl, jak mu původní kameraman přístroj předával, a pak se objevila druhá postava – pravděpodobně onen dosavadní kameraman. Muž došel ke stolu, aby mrtvolku přezkoumal. Byl to bledý mládenec oblečený po venkovsku, naprosto jiný typ, než jaké bývaly obvykle k vidění na Seewardových večírcích. Vypadal naprosto konsternovaně. Zvedl králíka za nohu a němě řekl do kamery: „Je po něm.“ Nakrčil čelo. A vzápětí se rychle za sebou znovu odehrály tři věci. Kocour se podíval směrem ke kameře, opět škubl hlavou, jako by zasyčel, a mladý pomocník v tu chvíli padl na zem. Tím film končil. Vypnul jsem počítač. V hlavě mi bzučelo, ale jinak bylo ticho. S povzdechem jsem si promnul spánky. Teprve teď jsem si uvědomil, že Watson už neštěká. „Watsone?“ zavolal jsem. „Watsone, kde jsi? Není ti nic?“ Žádná odpověď. V domě bylo ticho. Zvedl jsem se a vyšel na chodbu. „Watsone? Watsone, kde jsi?“ Zašel jsem do kuchyně – nebyl tam. Zkusil jsem zadní dveře – byly zamčené. Kam se poděl? Proč se neukáže, když ho volám? „Watsone!“ Ticho. Na podlaze necvakají drápky, neozve se ani ňafnutí, nic. Zachvěji se děsivým tušením. Jen to ne. Watsona ne. Je to jediné, co mám. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199924
lyn ne t ru sso vá
„Watsone, kde jsi?“ Zadržel jsem dech a zavřel oči. Soustředil jsem se na to, že musím najít Seewardovu knížku, nedovolit Kapitánovi, aby ji získal, a nevěřit Rogerovi ani o milimetr víc, než kam bych ho dohodil, a zapomněl jsem na to nejdůležitější: chránit Watsona. Chránit Watsona před vším: před zlými kočkami, které používají veřeje brány jako jakýsi zrůdný louskáček, před zlými kočkami, které dokážou pouhým soustředěním nepředstavitelné zášti na místě zabít. Nevydržel bych, kdybych měl přijít ještě o svého psa. Na co to předtím štěkal? Proč jsem se mu nevěnoval? Na co to štěkal? „Watsone!“ volal jsem z chodby. „Nestalo se ti nic, Watsone? Proboha, řekni, že se ti nic nestalo!“ Stál jsem bez hnutí a naslouchal. Měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Jak ho Mary milovala! Jak jsme toho psího kulíška milovali oba dva! A jak jsem ho potřeboval, teď ještě víc než kdy dřív. „Watsone?“ Dal jsem si záležet, aby to znělo klidně. A konečně jsem se dočkal odpovědi. „Alexi, pojď sem.“ Nadskočil jsem leknutím. „Alexi, pojď do obýváku. A nerozsvěcej.“ Byl to mužský hlas a mluvil úsečným, klidným a rozhodným tónem. Zatajil jsem dech. Kdo to je? Kdo mi chodí po domě? Jak se dostal dovnitř? Co udělal s Watsonem? Říkal, abych šel do obýváku, ale neposlechl jsem ho. Ne proto, že bych byl statečný nebo vzdorovitý; prostě jsem nedokázal pohnout nohama. S vypětím sil jsem se zhluboka nadechl. „Kde je Watson?“ zeptal jsem se. „Co jste s ním udělal?“ 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199924