0
101
Rys se zapřísahal, že Velkého zajíce najde, i kdyby Mahtigwess utekl na kraj světa. Tehdy měl Rys krásný, dlouhý ocas a přísahal při něm: „Ať mi ocas upadne, ať mi z něj zůstane třeba jen pahýl, jestli se mi nepodaří Velkého zajíce chytit!“ Po jedné míli našel jeho stopy. Po druhé míli našel další stopy. Rys taky nebyl úplně bez kouzel a navíc byl vytrvalý. Postupoval po zajícových stopách míli po míli. Začalo se stmívat. Rys byl skutečně stále blíž a blíž a Velký zajíc cítil, že už je unavený. Dostal se právě na širokou, pustou, zasněženou pláň, kde kromě malého smrčku nebylo nic, kam by se mohl schovat. Udupal sníh a udělal si kutloch a lůžko ze smrkových větví. Když k tomu místu doběhl Rys, našel pěkný velký vigvam a strčil hlavu do dveří. Uvnitř seděl statný starý, šedovlasý náčelník s vážnou tváří. Jediné, co na něm bylo divné, byly dvě dlouhé uši, které mu stály po stranách hlavy. „Velký náčelníku, neviděls náhodou takového většího zajíce, který uháněl jako blázen?“ zeptal se ho Rys. „Zajíce? No jistě, tady kolem jsou stovky, tisíce zajíců, ale nač ten spěch? Je pozdě a musíš být už unavený. Jestli chceš lovit zajíce, začni ráno, až se dobře vyspíš. Jsem osamělý muž a společnost tak úctyhodné osobnosti, jako jsi ty, mi bude milá. Zůstaň přes noc; zrovna dusím výborné zaječí maso.“ Rysovi to zalichotilo. „Velký náčelníku, bude mi ctí,“ odpověděl. Spořádal celý kotlík chutného zaječího masa a pak usnul u praskajícího ohně. Brzy ráno se probudil. Zjistil, že leží sám uprostřed obrovského sněhového pole. Nebylo tam nic, žádný vigvam, žádný oheň, žádný náčelník; neviděl nic než pár smrkových větví. Všechno byl jen sen, iluze vytvořená kouzlem Velkého zajíce. Dokonce i dušené maso byla jen iluze, protože Rys měl hlad jako vlk. V ledovém se větru třásl zimou a kvílel: „Zajíc mě napálil, ale já si to s ním vyřídím. Přísahám při svém ocasu, že ho chytím, zabiju a sním!“ Velký zajíc opět uháněl mílovými skoky a Rys mu zase byl v patách. Večer si Zajíc řekl: „Je čas si odpočinout a něco vymyslet.“ Tentokrát udupal velkou plochu a poházel ji množstvím borových větví. Když tam dorazil Rys, našel velikou vesnici se spoustou lidí v pilné práci, ale nevěděl, co je to za kmen. Uviděl taky vysoký dřevěný kostel natřený na bílo, takový, jaké některým kmenům budovali francouzští jezuité. Rys přistoupil k mladému muži, který se právě chystal vejít do kostela. „Příteli, neviděls tudy běžet dost velkého zajíce?“
Duch_dvou_tvari_KNIHA_04052012.indd 101
4.5.2012 12:33:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199915