kvůli 4. červnu, mlaďoši jako já, byli sme jako sotva vypučenej mladej lesík. Vykládali sme si, snažili sme se nějak zabavit, rozptýlit chmury. Když seš mladej, všecko je jednodušší, i basa, zločin, drogy, mladej člověk na tyhle strasti neumírá. Na cele všichni říkali, letos v zimě, nejpozdějc na jaře, ten a ten se určitě dostane ven. Příští zimu, přespříští jaro, Čao C’-jang pude určitě zas nahoru, bude rehabilitace, na to vem jed! Jeden dokonce tajně schrastil rádio, schoval ho pod deku, poslouchali sme nepřátelskou stanici. Tak sme si krátili čas. Já nepatřím k nejchytřejším, co si mysleli ostatní, to sem si myslel i já, ale jak šel rok za rokem, další zimy a další jara, fousy šedivěly, oči se zamlžily, sedmnáct let sem tam nechal. Pak mě pustili. Letos mi je osmatřicet. A furt ti samí vrahouni sedí tam nahoře, zkorumpovaní byrokrati, a co může obyčejnej člověk říct, copak se někdo odváží? Jenže já mám hroší kůži, bohužel, takovej starej a já furt žiju u rodičů, ostuda. Liao: Kolik je tvým rodičům? Čang: Táta má přes osmdesát. Sourozenci se odstěhovali, maj vlastní rodiny, nikdo to nemá lehký. My sme úplně obyčejná pekingská rodina, nemáme nikoho vlivnýho za sebou ani žádný majetky. Když v srpnu v pětadevadesátým bourali starý čtvrti, byl sem registrovanej ve vězení. Podle registrovanýho bydliště přidělovali nový byty a já z toho vyšel s prázdnou. Máma s tátou dostali novej byt, 45,78 metrů čtverečnejch, nechali mi v něm pokojík, 9 metrů. Normálně bych měl bejt už dávno ženatej a mít děti, aby si rodiče mohli na starý kolena užívat. A podívej na mě, skoro dvacet let mě nadarmo živili, pomalu sou jednou nohou v hrobě a maj se mnou nic než starosti. Myslíš, že je mi hej? Co nadělám? Ani mně se to nelíbí. Liao: Vždyť ti není ani čtyřicet, neber si to tak, máš před sebou ještě dlouhou cestu. Čang: Máma má lícní obrnu, měla jít na operaci. Jak se ale dozvěděla, že mě pustí ven, vyděsila se a nešla na ni, protože za nemocnici
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199909