kvůli 4. červnu, mlaďoši jako já, byli sme jako sotva vypučenej mladej lesík. Vykládali sme si, snažili sme se nějak zabavit, rozptýlit chmury. Když seš mladej, všecko je jednodušší, i basa, zločin, drogy, mladej člověk na tyhle strasti neumírá. Na cele všichni říkali, letos v zimě, nejpozdějc na jaře, ten a ten se určitě dostane ven. Příští zimu, přespříští jaro, Čao C’-jang pude určitě zas nahoru, bude rehabilitace, na to vem jed! Jeden dokonce tajně schrastil rádio, schoval ho pod deku, poslouchali sme nepřátelskou stanici. Tak sme si krátili čas. Já nepatřím k nejchytřejším, co si mysleli ostatní, to sem si myslel i já, ale jak šel rok za rokem, další zimy a další jara, fousy šedivěly, oči se zamlžily, sedmnáct let sem tam nechal. Pak mě pustili. Letos mi je osmatřicet. A furt ti samí vrahouni sedí tam nahoře, zkorumpovaní byrokrati, a co může obyčejnej člověk říct, copak se někdo odváží? Jenže já mám hroší kůži, bohužel, takovej starej a já furt žiju u rodičů, ostuda. Liao: Kolik je tvým rodičům? Čang: Táta má přes osmdesát. Sourozenci se odstěhovali, maj vlastní rodiny, nikdo to nemá lehký. My sme úplně obyčejná pekingská rodina, nemáme nikoho vlivnýho za sebou ani žádný majetky. Když v srpnu v pětadevadesátým bourali starý čtvrti, byl sem registrovanej ve vězení. Podle registrovanýho bydliště přidělovali nový byty a já z toho vyšel s prázdnou. Máma s tátou dostali novej byt, 45,78 metrů čtverečnejch, nechali mi v něm pokojík, 9 metrů. Normálně bych měl bejt už dávno ženatej a mít děti, aby si rodiče mohli na starý kolena užívat. A podívej na mě, skoro dvacet let mě nadarmo živili, pomalu sou jednou nohou v hrobě a maj se mnou nic než starosti. Myslíš, že je mi hej? Co nadělám? Ani mně se to nelíbí. Liao: Vždyť ti není ani čtyřicet, neber si to tak, máš před sebou ještě dlouhou cestu. Čang: Máma má lícní obrnu, měla jít na operaci. Jak se ale dozvěděla, že mě pustí ven, vyděsila se a nešla na ni, protože za nemocnici
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199909
zaplatíš kdoví kolik peněz. Chvilku potom, co sem se dostal ven, mi jeden známej dohodil práci zametače, pracuješ půl dne, za měsíc vyděláš přes stovku. Ale s dnešníma cenama v Pekingu za stovku nenakrmíš ani psa, natožpak člověka. Takže sem to nakonec nevzal. Takovejch roků sem strávil ve vězení, takovýho promarněnýho života, ani se o sebe nedokážu postarat, nic sem se nenaučil. Dospělej chlap a sedím furt doma, nemám ani odvahu vystrčit nos ze dveří. Jak jdeš ven, potřebuješ chechtáky. Bez pořádnýho jídla a oblečení to člověk ještě vydrží, ale takový velkoměsto jako Peking, chceš někam jít, musíš mít prachy na autobus. Když pudeš pěšky, dostaneš žízeň, musíš si koupit pití. Máma s tátou sou nemocní, já ani vařit neumím, můžu tam nanejvejš umejt nádobí, pomoct s domácíma pracema, kde je potřeba síla. Chtěli ušetřit trochu peněz, že si najmou paní z venkova, aby se o ně starala, ale kde by bydlela? A ještě se musí strachovat o syna, máma každou chvilku brečí, zapaluje tyčinky a prosí Buddhu o pomoc. Jak bych si ale mohl najít ženu? Nejsem škaredej, nos a uši mi nechybí, zato práci a byt nemám, která rozumná ženská by do něčeho takovýho šla? Liao: I tak bys to měl zkusit. Čang: To jo, takhle to věčně nepude. Sestra mi dohodila práci hlídače na parkovišti, nadchnul sem se a ještě ten den tam naklusal. Když se mě zeptali na minulost, hezky sem jim o sobě všechno vyklopil. Oni mi moc nevěřili, prý opravdu jsi šel sedět kvůli 4. červnu? Tak dlouho? To tě pustili až teď? Jako by nechtěli přijmout fakt, že byl někdo ve vězení. Pak se šli radit, cosi si tam šuškali a nakonec mě odbyli, prej že sem silnej a zdravej chlap a že někoho takovýho tam teď nepotřebujou. Příjmy na parkovišti sou nízký, plat mizivej, že chtěj někoho staršího, kdo má dost času a chce si přivydělat, tak to je pro obě strany výhodný. Prej že se mám vrátit domů a že mi daj vědět, kdyby mě potřebovali. Já ti povim, je to hrůza, dospělej mužskej a bejt všem na krku, k čemu takovej život? Vězení tě zničí, kromě pár kámošů z lochu, s těma se občas sejdem a pokecáme, nemám ani žádný známý, nikoho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199909
neznám. Ani dřívější sousedi z ulice se ke mně neznaj. Jednou sem nased na autobus bez peněz, neměl sem ani jeden jüan na lístek. Průvodčí si mě změřila, prej jak je to možný, dospělej chlap a chce se vozit zadarmo? Já povídám, že i jeden jüan sou peníze, a ty nepadaj z nebe, že nemůžu najít práci. Tak ať mi nějakou práci dohodí ona. Liao: To musí být nepříjemné, když to dojde tak daleko. Čang: Z autobusu mě vyhodili. Šel sem domů pěšky asi dvě hodiny. Řekni, komu nezáleží na dobrým jménu? Kdo není idealista, když přijde na vlast a lid? Já dneska, čert aby to spral, já už o nic takovýho nestojím, ať se jdou všichni vycpat i s devětaosmdesátým, s nabubřelýma heslama o demokracii a svobodě, co vykřikovali ti, co vzali při prvním výstřelu nohy na ramena a utekli do ciziny. Jediný, co chci, je obyčejnej život řadovýho človíčka! Ale společnost ti nedá šanci! Výtržník bude vždycky výtržníkem, takovou cenu sem už zaplatil a stejně mi nechtěj dát druhou šanci! Známej mi poradil, ať si požádám o sociální podporu. Na úřadě mi řekli: Bydlíš s rodiči? Mladý člověk jako ty nemá na podporu nárok. Liao: Žít na sociálních dávkách? To už máš lepší přihlásit se na rekvalifikaci. Čang: A sme zas u peněz. Doma šetříme, kde se dá, večer někdy ani nesvítíme, abychom ušetřili za elektriku, chodíme po bytě po hmatu. Od tý doby, co sem se vrátil z lochu, se umejvám jenom studenou vodou. Bojím se, aby šetřiví rodiče neříkali, že mytí teplou vodou je rozhazování peněz. Liao: Já se taky několik let myl jenom studenou. Čang: Docela to jde, na jaře, v létě i na podzim to je v pohodě, jenom v zimě se furt klepeš. Co budu dělat, až budu starej? Jak byly v létě ty vedra, já neměl otevřený boty, až jednoho dne sem u nás před domem narazil na pouličního prodavače, prodával kožený sandály za
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199909