VOJÍN DEJME TOMU ĎURIŠICA Bylo to ještě za mého vojákování v Kladně. Sloužil tam i vojín s poměrně vysoko položeným hlasem, dejme tomu Ďurišica (byl to Slovák).
Jednoho dne se přihodilo, že při večerní kontrole (pro nezasvěcené musím vysvětlit: byla to kontrola zaměřená na to, jestli jsou všichni vojáci, kteří tam mají být, přítomni na rotě).
Tehdy se při vyvolávání jmen muselo vždy odpovědět „zde“, popřípadě Slováci „tu“). Velící desátník si dal tu práci, že při vyvolávání jmen a čekání na odezvu odpovídal stereotypně: „Hlasnejšie,“ (byl to samozřejmě Slovák), až se dočkal odpovídající odezvy.
Nám ostatním to nebylo zatěžko a když se desátník na nás obrátil se svým „hlasnejšie“ (tedy víc nahlas), jsme jen trochu víc zařvali a desátník byl spokojen.
Když došlo na vojína Ďurišicu, odpověděl na první výzvu svým normálním vysokým hlasem „tu.“ Desátník provádějící večerní kontrolu však s jeho hlasovým projevem nebyl spokojen, a tak zavolal zvučným hlasem „hlasnejšie,“ To už bylo na Ďurišicu trochu moc, ale přece jen odvětil svým do výšek kosmu se vznášejícím hlasem „tu.“
Velící poddůstojník však nebyl pořád s hlasovým výkonem nebohého vojína spokojen a tak na něj opět zařval „hlasnejšie.“ To už přesahovalo
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199626