VOJÍN DEJME TOMU ĎURIŠICA Bylo to ještě za mého vojákování v Kladně. Sloužil tam i vojín s poměrně vysoko položeným hlasem, dejme tomu Ďurišica (byl to Slovák).
Jednoho dne se přihodilo, že při večerní kontrole (pro nezasvěcené musím vysvětlit: byla to kontrola zaměřená na to, jestli jsou všichni vojáci, kteří tam mají být, přítomni na rotě).
Tehdy se při vyvolávání jmen muselo vždy odpovědět „zde“, popřípadě Slováci „tu“). Velící desátník si dal tu práci, že při vyvolávání jmen a čekání na odezvu odpovídal stereotypně: „Hlasnejšie,“ (byl to samozřejmě Slovák), až se dočkal odpovídající odezvy.
Nám ostatním to nebylo zatěžko a když se desátník na nás obrátil se svým „hlasnejšie“ (tedy víc nahlas), jsme jen trochu víc zařvali a desátník byl spokojen.
Když došlo na vojína Ďurišicu, odpověděl na první výzvu svým normálním vysokým hlasem „tu.“ Desátník provádějící večerní kontrolu však s jeho hlasovým projevem nebyl spokojen, a tak zavolal zvučným hlasem „hlasnejšie,“ To už bylo na Ďurišicu trochu moc, ale přece jen odvětil svým do výšek kosmu se vznášejícím hlasem „tu.“
Velící poddůstojník však nebyl pořád s hlasovým výkonem nebohého vojína spokojen a tak na něj opět zařval „hlasnejšie.“ To už přesahovalo
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199626
vojínovy hlasové možnosti a tak ze sebe vydal zvuk, který snad nejde ani běžnými slovy popsat.
Bylo to kýžené „tu,“ ale zařvané neuvěřitelně pisklavám hlasem, rozhodně nejvyšším, který byl ze sebe schopen vydat jediný voják účastnící se zmíněné večerní kontroly.
My ostatní jsme se napůl nebohému Ďurišicovi v duchu smáli a napůl jsme ho litovali.
Ano, takováhle pakárna mohla nastat i během rutinní večerní kontroly.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199626
INVALIDNÍ DŮCHOD S TĚŽKOU ENDOGENNÍ DEPRESÍ Když jsem byl něco přes půl roku na neschopence s diagnózou těžké endogenní deprese, oznámila mi moje psychiatrička, že mohu v práci sdělit, že už se tam nevrátím. K tomu mi zjistili jiní lékaři ještě Parkinsona a že tedy půjdu do plného invalidního důchodu. Co člověku v takové chvíli běží hlavou?
Především je to pocit úlevy, že už se do toho stresu v práci (vím, že v podstatě každá práce s sebou určitý stres přináší, ovšem stres násobený těžkou depresí je k nesnesení) nebudu muset vracet. Hned za tím následuje úvaha, jak moc (celkem dost) to postihne životní úroveň mé rodiny. Ale za cenu, že bych měl v opačném případě zemřít na mozkovou mrtvici, jak mi předpovídala lékařka, za to mi ta práce zase nestojí, i když jsem v ní měl docela slušný plat. Má žena to přijala skvěle, říkala mi: „Co by mi bylo platné, kdyby ses díval někde z obláčku, jak já tady zápasím se dvěma puberťáky.“ Měla koneckonců pravdu.
Je fakt, že už jsem jel tak poslední tři měsíce před neschopenkou na absolutní doraz. Ráno jsem vstával a bylo mi hrozně, obyčejná osobní hygiena – sprcha, zuby – mi dala velkou práci, cesta autem byla malé dobrodružství, vždycky když jsem dojel a šťastně zaparkoval, říkal jsem si: „A ten zázrak se stal.“ Teď ještě k tomu muset jít do práce a odvádět nějaký přiměřený výkon, no prostě hrůza.
Nebyl jsem schopen pozřít ani sousto snídaně, k obědu mi manželka chystala půl z půlky krajíce chleba s nějakou šunkou nebo s čím, jít na oběd s ostatními bych nebyl schopen. Od rána jsem existoval jen silou vůle, v půl desáté nebo v deset, jak dlouho jsem to vydržel, jsem do sebe
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199626