Revoluční diplomacie
101
a Chochlov sám navštívil Okoloviče a vše mu prozradil, postupně požádal o politický azyl na Západě. Vystoupil na velké tiskové konferenci 22. dubna 1954, kde podrobně promluvil o své práci v tajných sovětských bezpečnostních složkách i o jejich plánech, včetně např. projektu zavraždění sice starého, ale stále aktivního Alexandra Kerenského (v Sovětském svazu byl Chochlov v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale sovětští agenti ho dostihli v září 1957, kdy ho při příležitosti konference nakladatelství Posev otrávili radioaktivním thaliem, lékaři ho sice zachránili, ale další jeho život byl již zdravotně silně poznamenán). Právě v této době vrcholily oboustranné aktivity, únosy a teroristické akty (vyhození domu, kde bydleli pracovníci rádia Svobodné Rusko, do povětří, exploze bomby na dvoře nakladatelství Posev apod.) byly střídány s veřejně šířenými pomluvami. Stovky článků i knih líčily pracovníky Lidového svazu práce jako ničemy, zvrhlíky či opilce a narkomany a postupně se přidaly i procesy s těmi, kteří pomáhali při přepravě knih. Emigrace narušovala sovětský informační monopol a přiznání zločinů komunismu bylo jistě velkou příležitostí jak zintenzívnit svou činnost. O průběhu 20. sjezdu a reakcích sovětské veřejnosti jsme již psali. Nyní uveďme, že všeobecné naděje i nespokojenost vyvolaly uvedené problémy i ve východní Evropě. Byla to Berijova snaha, ve které Chruščovovo vedení decentně pokračovalo, že cestou k ozdravení poměrů ve východoevropských komunistických zemích budou reformy a spolu s nimi částečná obměna vedoucích kádrů. O to se sovětské vedení snažilo v průběhu let 1954–55, činilo to formou usnesení, pokynů či dopisů, bylo však neúspěšné. Přitom reforem většinou nebylo tehdejší vedení satelitních zemí schopno, viditelně se jich bálo a soustřeďovalo se téměř výlučně na vlastní mocenské zájmy. Tím ovšem vznikl prostor i pro občanskou společnost, jež hodlala dát o sobě vědět, prosadila se tam, kde krize v místním komunistickém vedení byla nejhlubší. Tak tomu bylo především v Polsku, kde vliv Sovětů (Rokossovskij a všemocní poradci) až iritoval polskou společnost, která žila ve stále horších životních podmínkách, jež už samy o sobě si vynucovaly aktivitu nespokojené veřejnosti. Když krátce po 20. sjezdu zemřel hlavní polský stalinista Bołesław Bierut, vypukly boje o moc v polském vedení plnou silou. Veřejnost ovšem chtěla především řešení svých problémů a základních nedostatků v oblasti životní úrovně, a když se dlouho nic nedělo, začala se osmělovat, sbírat odvahu a v polovině června se uvolnila celá lavina demonstrací, které vyvrcholily červnovým povstáním
NIKITA_NA_TRUNU_2014.indd 101
18.2.2014 8:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199579
102
Nikita na trůně
v Poznani ve dnech 28.–29. 6. 1956. To ovšem komunisté neváhali a s pomocí armády ho rychle potlačili, zabito bylo přibližně 70 lidí a asi 500 zraněno. To všechno Sověti monitorovali (do Varšavy přijeli Bulganin a Žukov jako vysocí funkcionáři ministerstva obrany SSSR ve funkci poradců), schvalovali postup polského vedení, ale zároveň je měli k tomu, aby už ukončili vzájemné boje o moc. Několikrát doporučovali, aby byli propuštěni od začátku padesátých let věznění komunisté, jako byl např. Gomułka nebo Spychałski, a s jejich pomocí byla krize ve vedení polských komunistů s konečnou platností zažehnána. To se stalo, jenže propuštění bývalí předáci byli, ať chtěli, nebo nechtěli, postaveni stranickou i občanskou veřejností do role jakéhosi antisovětského křídla, jež mělo hájit zájmy polského státu a vyslovit řadu požadavků včetně odchodu sovětské armády ze země. Tyto politické požadavky se staly podnětem k nové sérii demonstrací, vedení státu jim čelilo nabídkou kádrových změn (odstoupení dosavadního prvního tajemníka Edwarda Ochaba, jenž se ovšem tomu bránil) a rychlým svoláním pléna ústředního výboru, které mělo řešit kádrové změny. Moskvu neinformovali a na pozvání do Moskvy začátkem října 1956 nereagovali, ke slovu se dostávali politici, kteří používali líbivou antisovětskou rétoriku, není divu, že v Moskvě se téměř s jistotou tvrdilo, že v Polsku se schyluje k dalšímu protikomunistickému povstání. Chruščov se te lefonicky pozval na zasedání pléna polských komunistů, jež se chystalo na 19. říjen, ale polské vedení ústy Ochaba v duchu zjitřené atmosféry tuto návštěvu odmítlo. To utvrdilo sovětské představy o snaze polských komunistů oddělit se od sovětského tábora a po krátkém vlastním jednání oznámili, že přes jejich odmítavý postoj na plénum do Varšavy přijede sovětská delegace. Ustavena byla ve složení Chruščov, Mikojan a Bulganin, ale jeli s nimi i vojáci, především maršál Koněv, tehdejší velitel vojsk Varšavské smlouvy. Ten také nařídil provést obvyklé přípravné akce, vyhlásil pohotovost sovětských jednotek v Polsku (rozmístěny byly na severu země, aby údajně přednostně zajišťovaly formou koridoru spojení se sovětskými okupačními vojsky v Německé demokratické republice) a jedna tanková divize se začala posouvat k Varšavě jako údajná jistota klidu a stability (Rokossovskij jako polský ministr obrany na plénu 20. října vyhlašoval, že vojsko nečiní nic, co není ve shodě s vedením strany). Také někteří Poláci jako např. nový ministr vnitra Spychałski nelenili a nařídili pohotovost části polských vojsk. Ten také nechal do hlavního města přemístit větší počet jednotek, než bylo ve Varšavě obvyklé. Sovětskou delegaci přijalo polské vedení chladně,
NIKITA_NA_TRUNU_2014.indd 102
18.2.2014 8:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199579
Revoluční diplomacie
103
zjevně naznačovalo nespokojenost s jejich příjezdem, ale podřídilo se. Na plénu byla od samého počátku velmi bouřlivá atmosféra, Ochab byl nucen se vzdát i referátu a mluvčím nespokojených se postupně stal obratný Władysław Gomułka, který z diskusí vyšel jako absolutní vítěz a byl zvolen prvním tajemníkem strany. Disponoval nacionální rétorikou, která uspokojovala polskou veřejnost, a měl několik tváří, útočil proti revizionizmu i dogmatismu a sám se prohlašoval za centristu, připouštěl aktivizaci umrtvených politických stran, zřizování dělnických rad, neprotestoval proti dočasné nečinnosti cenzury a povzbuzoval k přehodnocování minulosti. Používal i antisovětskou argumentaci, ale v jednání obou delegací vystrašené Sověty jednoznačně uspokojil jejich bezvýhradnou podporou (tvrdil, že Poláci přestěhovaní na západ, mají v Sovětském svazu jedinou stoprocentní jistotu západních hranic a oporu v eventuálním konfliktu s Němci). Chruščov píše94, že ho příjemně překvapil (neopomene připomenout, že to čekal, proto prý tak často trval na jeho propuštění z vězení, což Bierut odmítal) a dostatečně uspokojil. Sovětská delegace odejela z Varšavy v klidu, ale rozhovory o polských požadavcích vůči Sovětům neustávaly, např. sovětský maršál Rokossovskij, který byl od konce války polským ministrem obrany, byl konečně odvolán, oficiálně odešli i četní sovětští poradci (jistě jich část zůstala na místě, ale podmínky k jejich práci se změnily). Zrušena byla mnohá opatření sovětské stalinizace země ze začátku padesátých let, včetně násilně zakládaných zemědělských družstev v rámci politiky sovětské kolektivizace, také malé podniky se vrátily do vlastnictví původních majitelů apod. Závažnější byl spor o polské uhlí. Stalin měl ve zvyku od stolu nařizovat výši cen nejrůznějších komodit ve vzájemném obchodu komunistických zemí, stanovil také abnormálně levné ceny polského uhlí a nařídil odebírat téměř veškerou produkci, jeho argumentací při případných dotazech, které byly jistě nesmělé, bylo tvrzení, že je to mimo jiné i poplatek za osvobození Polska. Nyní se Poláci osmělili, sečetli rozdíl stalinských a tržních evropských cen za dlouhé období a nyní chtěli doplatek – sovětská delegace se vykrucovala na několik sezeních, ale jejich argumentace byla slabá a neudržitelná. Sovětská vláda nakonec polské požadavky uznala a slíbila nápravu. Poláci nyní také požadovali větší ekonomickou podporu (tvrdili, že to dosud bylo spíše naopak), žádali pravidelné každoroční dodávky obilí a jiných komodit. I po letech popisuje Chruščov většinu takových jednání s píše 94 Chruščev, N. S.: Vospominanija III, s. 191n.
NIKITA_NA_TRUNU_2014.indd 103
18.2.2014 8:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199579