Revoluční diplomacie
101
a Chochlov sám navštívil Okoloviče a vše mu prozradil, postupně požádal o politický azyl na Západě. Vystoupil na velké tiskové konferenci 22. dubna 1954, kde podrobně promluvil o své práci v tajných sovětských bezpečnostních složkách i o jejich plánech, včetně např. projektu zavraždění sice starého, ale stále aktivního Alexandra Kerenského (v Sovětském svazu byl Chochlov v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale sovětští agenti ho dostihli v září 1957, kdy ho při příležitosti konference nakladatelství Posev otrávili radioaktivním thaliem, lékaři ho sice zachránili, ale další jeho život byl již zdravotně silně poznamenán). Právě v této době vrcholily oboustranné aktivity, únosy a teroristické akty (vyhození domu, kde bydleli pracovníci rádia Svobodné Rusko, do povětří, exploze bomby na dvoře nakladatelství Posev apod.) byly střídány s veřejně šířenými pomluvami. Stovky článků i knih líčily pracovníky Lidového svazu práce jako ničemy, zvrhlíky či opilce a narkomany a postupně se přidaly i procesy s těmi, kteří pomáhali při přepravě knih. Emigrace narušovala sovětský informační monopol a přiznání zločinů komunismu bylo jistě velkou příležitostí jak zintenzívnit svou činnost. O průběhu 20. sjezdu a reakcích sovětské veřejnosti jsme již psali. Nyní uveďme, že všeobecné naděje i nespokojenost vyvolaly uvedené problémy i ve východní Evropě. Byla to Berijova snaha, ve které Chruščovovo vedení decentně pokračovalo, že cestou k ozdravení poměrů ve východoevropských komunistických zemích budou reformy a spolu s nimi částečná obměna vedoucích kádrů. O to se sovětské vedení snažilo v průběhu let 1954–55, činilo to formou usnesení, pokynů či dopisů, bylo však neúspěšné. Přitom reforem většinou nebylo tehdejší vedení satelitních zemí schopno, viditelně se jich bálo a soustřeďovalo se téměř výlučně na vlastní mocenské zájmy. Tím ovšem vznikl prostor i pro občanskou společnost, jež hodlala dát o sobě vědět, prosadila se tam, kde krize v místním komunistickém vedení byla nejhlubší. Tak tomu bylo především v Polsku, kde vliv Sovětů (Rokossovskij a všemocní poradci) až iritoval polskou společnost, která žila ve stále horších životních podmínkách, jež už samy o sobě si vynucovaly aktivitu nespokojené veřejnosti. Když krátce po 20. sjezdu zemřel hlavní polský stalinista Bołesław Bierut, vypukly boje o moc v polském vedení plnou silou. Veřejnost ovšem chtěla především řešení svých problémů a základních nedostatků v oblasti životní úrovně, a když se dlouho nic nedělo, začala se osmělovat, sbírat odvahu a v polovině června se uvolnila celá lavina demonstrací, které vyvrcholily červnovým povstáním
NIKITA_NA_TRUNU_2014.indd 101
18.2.2014 8:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199579