Leonard Rosen
Její otevřenost mě znepokojovala. Věděla, co tam dělám. Já jsem věděl, že tu má práci. Bezpochyby potřebovala peníze. Jenomže pro mě vůbec nebylo lehké jen tak tam sedět a nechat se obskakovat. Nakonec zmizela, aby vytřela podlahu v ku chyni a umyla kredenc. Usazený v křesle jsem otevřel biografii Lieselina otce, která byla nápadně položená na konferenčním stolku. Ocel a služba: Život Otty von Krause byl masivní svazek se spoustou fotogra fií. Na některých objektiv zachytil i Liesel a Anselma jako děti. Prohlížel jsem si ji asi půl hodiny, když se otevřely dveře lož nice a na prahu stála zívající Liesel. Na sobě měla hedvábný župan s Krausovým logem na prsou, volně stažený v pase. Pokynula na knihu. „Co si o tom myslíš?“ Aniž nahlédla do kuchyně, zavolala: „Doro, kávu prosím. A grepovou šťávu. Ne z láhve, čerstvě vymačkanou, kdybys byla tak hodná.“ Ve skutečnosti jsem si předběžný názor na životopis její ho otce utvořil po přečtení prvních padesáti stran. Autor se až příliš okatě snažil, aby Otto von Kraus působil jako hrdina. Historky čerpající z důvěrných informací dělají ze zakladatelů rodu svaté nebo génie. Krausův příběh ve mně přesto vzbuzo val zvědavost. I když jsem odmyslel přehánění a zarovnávání ostrých hran, Krausovy ocelárny hrály důležitou roli při zá chraně Evropy před poválečnou sovětskou dominancí. Bez de sítek tisíc jeho nosníků, traverz a výztužných prutů za dobré ceny by se nepodařilo vybudovat západní Evropu. Bez odol ných budov a mostů by se poválečné ekonomice nepodařilo zaměstnat lidi. A bez práce a alespoň snu o obnově by žádná idea nebyla natolik silná, aby odolala komunistické vizi vše obecného blahobytu pro masy proletariátu. Stalin by zvítězil. Takže navzdory autorovu nadměrnému používání slov jako vizionářský a odvážný měla Krausova biografie co říct o ná ladě v oněch letech a o rekonstrukci zdevastovaného konti nentu. Ale jak jsem tak knihou listoval, nikde jsem nenašel 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199512
DESÁTÝ SVĚDEK
zmínku o jeho činnosti za války, nenarazil jsem na pravdivé, nepřikrášlené vylíčení Ottova přímého zapojení do válečného úsilí, nic, co by sebeméně naznačovalo, že si ušpinil ruce vý robou oceli pro Führera. I tak si ji přečtu a najdu něco, co bych mohl pochválit. Dora přinesla tác s kávou, grapefruitovou šťávou, opečený mi muffiny a džemem na talířcích z jemného porcelánu. „Jak jde studium?“ zeptala se jí Liesel. „Moc dobře, madam. Děkuji.“ „Víš, Henri, platím Doře školné na přípravce. Její rodiče léta pracovali pro naši rodinu. Když jsme byly menší, občas jsme si spolu hrávaly, viď?“ Doře mohlo být tak dvacet. Když Liesel mluvila, uhladila si zástěru. „Drahoušku, než odejdeš, vyčisti prosím toaletu v mé lož nici.“ Díval jsem se, jak mladá žena vchází do ložnice, a zachvěl jsem se studem, když jsem otevřenými dveřmi viděl, že zved la mé trenýrky a kalhoty a složila je přes židli. Služka ko nečně odešla a my s Liesel jsme si padli do náruče. Po chvíli jsme již muchlali čerstvě ustlanou postel. Střídavě jsem upa dal do spánku a probouzel se a lámal si hlavu, kolik toho – a zda vůbec – Liesel ví o podniku na likvidaci lodních vraků v Hongkongu. Neodvažoval jsem se jí však zeptat, abych nám nepokazil den. Nakonec nám ho zničil jediný telefonát. To již nastalo pozdní odpoledne a přes anglickou zahradu se natahovaly stíny. Liesel poslouchala a já pozoroval, jak se její výraz mění v soustředěné zamračení. Natáhla se pro papír a tužku. Několikrát řekla ano nebo rozumím, samozřejmě. Pak zavěsila. „Jeden z našich železorudných dolů v Ugandě. Došlo tam k výbuchu a v závalu zůstalo třicet horníků. Anselm chce, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199512
Leonard Rosen
abych tam okamžitě odletěla a setkala se s vládními předsta viteli.“ „Vždyť jsi tam nedávno byla. Ničeho sis nevšimla?“ „Tohle je bratrova práce. Stará se o doly a vysoké pece, já o školy a nemocnice.“ „A také představuješ… tu hezkou tvář vašeho podnikání.“ Chvíli mlčela. „Ano, někdy mě takto využívá.“ Cítil jsem, že se ve skutečnosti cítí zneužívaná, ale zatím se mi nesvěří, protože jsem si to ještě nezasloužil. V očích jí jiskři lo, když si balila zavazadla. Snášel se večer, venku se rozsvě covaly pouliční lampy. Když přijel řidič s limuzínou, nebylo nám do smíchu. „Můžeš tu zůstat,“ řekla mi cestou ke dveřím. „Zítra budeš mít připravený byt v Dachau, ale zdrž se přes noc. Udělalo by mi to radost.“ Dala mi klíč a odešla.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199512