„Už to začalo!“ Korotkova stíhaly časté veselé výstřely připomínající prskavky na vánočním stromku a kulky hvízdaly střídavě ze stran a shora. Korotkov chrčel jako kovářský měch a mířil k obrovitému desetipatrovému domu, vyúsťujícímu bokem do ulice a průčelím do úzké uličky. Na rohu třeskla jako hvězda skleněná vývěska s nápisem Restaurant a Pivo a postarší drožkář přesedl z kozlíku na dláždění s umdleným výrazem a se slovy: „Náramný! To vy, kamarádi, pálíte jen tak nazdařbůh?“ Muž, který vyběhl z uličky, se pokusil chytit Korotkova za šosy saka a šos mu zůstal v rukách. Korotkov zahnul za roh, uběhl několik sáhů a vřítil se do zrcadlového prostoru vestibulu. Chlapec s prýmky a pozlacenými knoflíky odskočil od výtahu a rozplakal se. „Posaď se, strýčku. Posaď se,“ zavzlykal, „jenom nebij sirotka!“ Korotkov se vtlačil do krabice výtahu, usedl na zelenou pohovku proti druhému Korotkovovi a zalapal po vzduchu jako ryba na písku. Chlapec s pofňukáváním vlezl za ním, zavřel dveře, zatahal za provaz a výtah se rozjel. Vtom dole ve vestibulu třeskly výstřely a zanaříkaly skleněné dveře. Výtah měkce a závratně stoupal vzhůru a chlapec uklidněn si utíral jednou rukou nos a druhou třepil provaz. „Ukradl jsi peníze, strýčku?“ zeptal se zvědavě a upřeně se zadíval na ztýraného Korotkova. „Útočíme na Spodkina,“ odpověděl Korotkov udýchaně, „ale on přešel do útoku…“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199491