na ulici. Prošel Židovskou ulicí, které propojovala ghetto napříč, a minul třípatrový dům s arkýřem, kde kdysi bydlel Šimon. Nedokázal se podívat do oken. Před boční brankou židovského hřbitova postávalo několik mužů. Ten vedle Bedřicha z Kutenštejna měl šaty, které střihem nebyly nijak výjimečné. Teprve zblízka člověk zachytil lesk látky a pochopil její cenu. Klobouk se širokou střechou si neznámý stáhl do čela. „Lékař Václav Hynek Pavlovský,“ představil ho hejtman Hermanovi s obřadným gestem. „Zemský fyzik Karel Valentin Kirchmayer,“ ukázal na břichatého chlapíka po své levici. Ten si oblékl okázalý oděv s mnoha průramky, ovšem tu a tam pokrytý skvrnami, bezpochyby pozůstatky důkladného hodování. Kirchmayer se trochu příliš přátelský usmíval, jako by si u snídaně stačil dát něco ostřejšího. „A tohle je ten tiskař,“ prohodil hejtman k fyzikovi a k lékaři. Za nimi, hned u branky, postávali dva hrobníci s lopatami. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Jakmile se hejtman pohnul, jeden z nich úslužně otevřel branku, uklonil se a nechal panstvo vstoupit. Herman pustil druhého hrobníka před sebou a sklidil jeho udivený pohled. Hejtman si vykračoval s doktory, tiskař se zařadil za záda ve vybledlé haleně. „Země bude zmrzlá na kost, dokážete ji vůbec rozkopat? No, ty?“ ozval se hejtman zepředu pochybovačně. „Já jsem Hirš,“ odpověděl slabý hlas. Hermana zamrazilo, ale rychle se vzpamatoval. Pouhá náhoda. 1 01
Abeles2 zlom_2.indd 101
9/22/14 10:49 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199466
„Nemějte péči, pane. Šimeleho jsme pohřbili teprve nedávno. Hlína se ještě nemohla scuknout.“ „Je to hřích, rušit klid mrtvého,“ zabručel hrobník před Hermanem. „A ještě navíc o šabatu! Holt když si panstvo vzpomene…“ „Radši mlč, Wolfe,“ napomenul ho Hirš. „Cožpak hejtman nepožádal rabína o svolení?“ napadlo Hermana. „Rabín sedí schovaný doma. Kdyby byl co k čemu, přišel by sem a zatnul by jim žílu. Jenže je statečnej jako máslo na slunci, a všichni ostatní taky,“ odpověděl Wolf. Herman zachytil pohledem pár vět na náhrobku z růžového mramoru, stojícím vedle cestičky: Zmizela radost srdce mého, syn můj mladý a moudrý, cudný a skromný, milosrdný lev, jenž byl vzat dřív, než dosáhl času naplnění, hlas svůj pozvedám k pláči, kvílení a naříkání, nechť duše jeho je svázána ve svazku živých. S leknutím se podíval na jméno nebožtíka. Ne, Šimonovi by těžko stihli vztyčit kámen. Pánové se rozestoupili kolem pahrbku, který se dosud nesesedl. „Začněte,“ poručil hejtman. Hlína na hrobě vypadala čerstvě, ale když do ní zajely rýče, ukázalo se, že už vytvořila zmrzlou krustu. Herman spolu s ostatními pozoroval, jak těm dvěma stoupá při pravidelných pohybech od úst pára. Pahrbek se zmenšil jenom nepatrně, a jemu už promrzly prsty u nohou. Doktor Pavlovský zalovil v kapsách svého nenápadného pláště, vytáhl plátěný pytlíček. „Máte 1 02
Abeles2 zlom_2.indd 102
9/22/14 10:49 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199466
kapesní šátky, pánové?“ zeptal se. Vytáhli je a on jim do nich odsypal jakousi směs. „Usušené byliny naši kolegové kdysi používali proti moru. Tahle představa je už vědecky překonaná, jak se při poslední epidemii před pár lety prokázalo… Ale pomůže to proti případnému zápachu.“ Přitiskli si šátky s bylinami k nosům. Hejtman se rozkročil nad hrobaři a rozhuhňal se: „Zahrabali jste ho pěkně kvapem, co? A bez pohřbu! Že je to tak?“ Wolf se naklonil do hrobu. Vyňal prkna, složená nad tělem do stříšky. Uvolněné hrudky se skutálely dolů, odkud zasvítil dosud bělostný rubáš. Hirš se opíral o lopatu, vlákna páry stoupala z jeho propoceného kabátu. „Chevra kadiša Šimeleho poctivě připravila. Omyli ho, učesali,“ konečně odpověděl Hirš. „Jako každýho nebožtíka.“ Lékaři a hejtman se po sobě podívali. „Lžeš, žide,“ řekl konečně hejtman. „Tak se jich zeptejte,“ odpověděl Wolf za Hirše. „Však to taky uděláme,“ nenechal se vyvést z míry hejtman. „A jestli se ukáže, že si vymýšlíš… Ale byl to stejně kvalt, no ne?“ naléhal na hrobníky. „Tatík přijde večer o syna a ráno ho chce mít pohřbenýho?“ „Pane, lidi se chovaj různě,“ ozval se Hirš. „Někdo se nemůže od mrtvýho odtrhnout… A pak máte takový, který chtěj mít funus co nejdřív za sebou. Aby si pamatovali nebožtíka, jak byl zaživa. Že bychom Šimeleho uložili nějak výjimečně rychle, to nemůžu říct.“ „A co Lazar?“ zeptal se Herman. Wolf vzhlédl. Hirš odpověděl stejně pokorně, jako když mluvil s hejtmanem: „Choval se jako každej táta, kterej 1 03
Abeles2 zlom_2.indd 103
9/22/14 10:49 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199466