známý, který tehdy navštívil jejich venkovské sídlo poprvé a naposled. Dagny se líbila jeho tvář a dodnes viděla ten zvláštní smutek v jeho očích, když jednoho večera seděli na terase v ubývajícím světle dne a profesor ukázal na Franciscovu siluetu na zahradě a řekl jejímu otci: „Ten kluk je zranitelný. Má neobyčejný potenciál k radosti. Co si s ním počne ve světě, který je na radost tak skoupý?“ Francisco nastoupil na slavnou americkou školu, kterou pro něj otec vybral již dávno. Byl to poslední opravdu špičkový vzdělávací ústav, který na světě ještě zbýval – Univerzita Patricka Henryho v Clevelandu. Té zimy za ní nepřijel na návštěvu, přestože to měl do New Yorku pouhou jednu noční jízdu vlakem. Dopisy si nikdy nepsali a ani teď s tím nezačali. Dagny však věděla, že Francisco přijede zase v létě, že bude znovu pobývat jeden prázdninový měsíc na jejich rodinném ranči. Oné zimy se párkrát stalo, že ji přepadla jakási neurčitá předtucha. Ve vzpomínkách se stále vracela ke slovům starého profesora, jako k varování, které si nedokázala vysvětlit. Pokaždé je ale záhy pustila z hlavy. Když myslela na Francisca, cítila konejšivou jistotu, že brzy dostane další měsíční zálohu na budoucnost, další důkaz, že svět, který viděla před sebou, je skutečný, třebaže druzí vidí něco jiného. „Zdar, Šneku!“ „Zdar, Frisco!“ V tom okamžiku, když stála na kopci a po roce ho znovu spatřila, náhle pochopila podstatu onoho světa, který s Franciscem bránila proti všem. Byla to jen prchavá chvíle, Dagny cítila, jak jí bavlněná sukně pleská ve větru o kolena, cítila slunce na víčkách a tak nesmírnou, povznášející úlevu, že se musela zapřít nohama pevně o zem, protože měla pocit, že se každou chvíli vznese k nebi, lehká jako pírko. Byl to náhlý pocit svobody a bezpečí, protože si uvědomila, že o událostech jeho života neví vůbec nic, nikdy nevěděla a nikdy nebude potřebovat vědět. Svět nahodilostí – rodin, večeří, škol, lidí, bezcílných lidí vlekoucích břímě takové či onaké viny – nebyl jejich světem, nemohli ho změnit, a proto na něm nezáleželo. Spolu se nikdy nebavili o tom, co všechno se jim přihodilo, zatímco se neviděli, nýbrž jen na co zrovna myslí a co chtějí dělat v budoucnu… Dagny ho pozorovala mlčky, jako kdyby jí našeptával vnitřní hlas: Nikoli to, co je, nýbrž to, co vytvoříme… Nás nikdo nezastaví, mě a tebe… Odpusť mi, že jsem se bála, že mi tě vezmou. Odpusť, že jsem pochybovala, vím, že nikdy nebudeš jejich… Už se o tebe nikdy nebudu bát… On také stál a chvíli ji pozoroval, a jí se zdálo, že se na ni nedívá jako na osobu, kterou dlouho neviděl, nýbrž jako na dívku, kterou měl před očima každičký den uplynulého roku. Nebyla si tím jistá, byl to jen okamžik, tak krátký, že sotva ho zachytila, on se již otáčel a ukazoval na břízu za sebou a říkal tónem jejich dětské hry: „Kdy už se naučíš běhat rychleji? Myslíš, že na tebe budu vždycky čekat?“ „Budeš?“ opáčila vesele. |102|
00defATLAS_1112.indd 102
23.9.2014 21:41:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199463