Nyní jsem věděl, že nesmím sám čísti toho dopisu, že musím s ním se svěřiti Manfredovi. Cítil jsem se příliš slabým, příliš bezbranným proti magickému vlivu, jímž Walter Mora počal na mne působiti. Smutný, téměř zmučený jsem vešel do Manfredova pokoje. Lítost se mne zmocňovala, že jsem se odvážil jednati bez něho. Když však položil jsem dopis před zraky Manfredovy, nebylo mi třeba omluv ani vysvětlování. Okamžitě Manfred všechno vytušil. Výraz hrůzy vyvstal v jeho rysech. Ruka se sevřela křečovitou zpurností. Ale hned se opanoval, přemáhaje pronikavou červeň, již mu vehnala v tváře vzbouřená krev. Byl teď zase bledý jako obvykle, ač třásl se chvějnou úzkostí, jako by probleskovaly jím prudké jiskry tajemného fluida. – Walter Mora – a v Praze! Nemýlil jsem se. Jest to on! On, jenž se mi zjevil u náhrobku Vratislavů! Zornice jeho očí vyšlehly jak oheň, zdušený popelem. – Walter Mora existuje. Kus své bytosti nám dává v šanc tímto dopisem. Jaký nádherný úklad jste si vymyslil, Francisi, bezděky! Máme papír, na němž spočívala jeho ruka, máme stopy písmen, jež psal a v nich uvězňoval svou myšlenku. Osudný bod nejistoty je překročen. A nyní se mi vrací odvaha. Všechno, co teď budu podnikati, bude míti plamennou hloubku, po níž jsem vždy toužil, prudkou odvahu, která pomate úmysly Waltera Mory a vyvrátí jeho skrytou, podkopnickou práci, jíž chtěl mne přepadnouti a zahubiti, olupuje mne a stil mého života, o fikci Cagliostrovu. Planoucí bledost ozařovala Manfredovy tváře úděsnou, smrtelnou krásou. Jeho oči vyšlehly jako dvě prudké výhně náhle rozžatého ohně. Jaké peklo se rozběsnilo v křehké schránce jeho čela! Jaké plány osnovala jeho nádherně chorá hlava! Byla tabernakulem, kde se ukrývala myšlenka jako svatokrádežná hostie, symbol černé mše, kde se usídlil satan sám ve vší své prokleté slávě? Pekelné letnice snesly svůj plamen na tuto inspirovanou hlavu. Ozářen ohnivým
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199356