Nyní jsem věděl, že nesmím sám čísti toho dopisu, že musím s ním se svěřiti Manfredovi. Cítil jsem se příliš slabým, příliš bezbranným proti magickému vlivu, jímž Walter Mora počal na mne působiti. Smutný, téměř zmučený jsem vešel do Manfredova pokoje. Lítost se mne zmocňovala, že jsem se odvážil jednati bez něho. Když však položil jsem dopis před zraky Manfredovy, nebylo mi třeba omluv ani vysvětlování. Okamžitě Manfred všechno vytušil. Výraz hrůzy vyvstal v jeho rysech. Ruka se sevřela křečovitou zpurností. Ale hned se opanoval, přemáhaje pronikavou červeň, již mu vehnala v tváře vzbouřená krev. Byl teď zase bledý jako obvykle, ač třásl se chvějnou úzkostí, jako by probleskovaly jím prudké jiskry tajemného fluida. – Walter Mora – a v Praze! Nemýlil jsem se. Jest to on! On, jenž se mi zjevil u náhrobku Vratislavů! Zornice jeho očí vyšlehly jak oheň, zdušený popelem. – Walter Mora existuje. Kus své bytosti nám dává v šanc tímto dopisem. Jaký nádherný úklad jste si vymyslil, Francisi, bezděky! Máme papír, na němž spočívala jeho ruka, máme stopy písmen, jež psal a v nich uvězňoval svou myšlenku. Osudný bod nejistoty je překročen. A nyní se mi vrací odvaha. Všechno, co teď budu podnikati, bude míti plamennou hloubku, po níž jsem vždy toužil, prudkou odvahu, která pomate úmysly Waltera Mory a vyvrátí jeho skrytou, podkopnickou práci, jíž chtěl mne přepadnouti a zahubiti, olupuje mne a stil mého života, o fikci Cagliostrovu. Planoucí bledost ozařovala Manfredovy tváře úděsnou, smrtelnou krásou. Jeho oči vyšlehly jako dvě prudké výhně náhle rozžatého ohně. Jaké peklo se rozběsnilo v křehké schránce jeho čela! Jaké plány osnovala jeho nádherně chorá hlava! Byla tabernakulem, kde se ukrývala myšlenka jako svatokrádežná hostie, symbol černé mše, kde se usídlil satan sám ve vší své prokleté slávě? Pekelné letnice snesly svůj plamen na tuto inspirovanou hlavu. Ozářen ohnivým
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199356
jazykem náhle nabyté, tajemné magické moci, Manfred s horkou radostí v nitru řekl nyní hrozná a slavná slova: – Francisi, vypátrám Waltera Moru a zmocním se ho…
LIII. Roztrhl prudce obálku dopisu a vyňal list, jenž měl tři písmena v čele: L.P.D. – Heslo Cagliostovo! zvolal překvapen Manfred. Lilium pedibus distrue! A zde je, co psal Walter Mora: – Píši vám z města, na něž za noci shlížejí hvězdy, jako by chtěly toužebně se dočkati chvíle, kdy někdo zase jako Valdštejn bude se jich ptáti, aby mu pověděly budoucnost. Ale marně! Nikdo není zvědav na svůj osud. Vymřel rod astronomův, a pohasly alchymické ohně domků ve Zlaté uličce za Daliborkou. A ani Tycho de Brahe a ani Kepler nesestavují horoskopů melancholickému Rudolfovi. Magie se stala vědou, již jedni studují a posmívají se jí, druzí se jí posmívají a neznají jí. Žiji zde, smutný adept, jako ve vyhnanství. A přece, cítím, nemohl bych jinde žíti. Jen zde mluví ke mně minulost a všechno to, co jsem prožil již v jiných bytích. Zde sním znova své zhynulé sny a trpím znova své vytrpěné bolesti. Čtu v sobě a ve svém srdci, jako bych četl v smutné, děsivé knize. Čtu své bývalé osudy a svá bývalá pokušení. A duše, pomatena tím vším, chvěje se, a hlava se sklání nepostižitelnou tíhou a úzkostí. Tak přišel také Cagliostro kteréhosi dne: nádherný Cagliostro v tragické černi a v infernálním šarlatu, se vší vášní své bytosti, milující jen věci neobyčejné a prokleté. Na temném pozadí mých snů se zjevil, a já jsem poznal v jeho stínu bratra. Šel jsem za ním
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199356
a kráčel jsem tajemnou říší, v níž je vládcem. Ale pak jsem viděl, že není fantomem, že je člověkem jako já: že trpí ve svém srdci, a že jej mlčení tíží stejně, jako tíží mé rty. A já jsem četl mlčící odpovědi na své němé otázky v propastech jeho zraků, na zrcadlech jejich temnot. A pojednou jeho tajemství se stalo mým tajemstvím. Neboť ten, kdo šel se mnou, nebyl už Cagliostrem. Byl – mnou samým…
LIV. Když jsme dočetli, podíval jsem se na Manfreda. Nezapomenu nikdy výrazu, jejž slova Waltera Mory vložila do očí Manfredových. Vytryskla z něho náhle nenávist silnější než vůle, jež by mohla ji přemáhati. – Jak ho nenávidím! Chápete to, Francisi? Walter Mora mne olupuje o stil mého života, o jediný důvod, proč existuji… Je-li bytostí, jež pokračuje v stilu Cagliostrova života, jest absurdností, že já žiji. Mezi námi nemůže býti než boj. Nemůžeme než sebe zasahovati strašnými ranami, pod nimiž jeden z nás musí klesnouti. Neboť oba pohružujeme své zraky hluboce do nitra druhého, pronikáme jimi do nejskrytějších záhybů. Jeden z nás tedy musí ustoupiti. Půjdu do Prahy, Francisi, a donutím Waltera Moru, aby vystoupil ze svého stínu… Zachvěl jsem se vida, jak se rozmáhalo netušeně šílenství v duši Manfredově. Mně, jemuž běželo jen o něžnou milostnost jeho srdce, a jenž nyní viděl, jak toto nádherné nitro vyšlehává zdrcujícími záblesky záští proti tajemnému nepříteli v dáli, sevřelo se vědomí jistotou, že je Manfred pro mne ztracen, neodvratně ztracen. Byl jsem bez moci se svou láskou, omámenou poslušností, již jsem nesl vstříc svému příteli. Nenávist proti Walteru Morovi byla u něho silnější než soucit se mnou, jemuž rozbíjel půvabnou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199356