Pomnenkové ˇ matky
s tou návštěvou souhlasila. Na Anežku se zlobit nemohla a ani nechtěla – to byla průzračně čistá duše, tak opravdová! I když na ní bylo znát mentální postižení, zrcadlila se v ní žena, která nabízela své srdce se stejnou samozřejmostí, jako si jiní lidé řeknou dobrý den. Dora si moc dobře uvědomovala, jak je tím její teta zranitelná – její štěstí ale bylo, že do lidských pletich a posměšků evidentně nebyla schopna dohlédnout. S radostí vítala švagrovou Johannu i neteř Doru, dlouze je objímala, nachystala jim tažený štrúdl s kakaem – a pak s pokorou sobě vlastní jen tiše sledovala, jak se ty dvě, sedící u stolu v její malé kuchyni, baví. Dívala se na ně s až dětinskou oddaností, úplně stejně, jak to dělají děti, když si maminka pozve na návštěvu kamarádku nebo kolegyni z práce. Koukala, kopala nohama do stolu, usmívala se, kreslila nehtem do vikslajvantového ubrusu, nebo si občas zjednala pozornost tím, že se naklonila jako letadlo a nahlas se zařehtala. Johanna se chováním své švagrové nenechala vytrhnout z rovnováhy, bylo vidět, že je na její vnímání světa zvyklá. Anežky se evidentně nedotýkalo ani to, co si tam spolu povídaly, obsah jejich slov byl pro ni asi prázdný, nebo přinejmenším bezobsažný. Když Johanna chtěla, aby Anežka kývla, ta to udělala… Prostě jako malá holčička. Jenže Dora slova Čeňkovy ženy vnímala až příliš jasně a ostře. Nepodezírala ji však z necitelnosti nebo z prospěchářství, i když tak Johannin dlouhý monolog mohl působit. Nejdříve se ptala, jak se má Čeněk… pochopitelně… Pak zdůraznila, že už přes pět let žije s jiným mužem, má přítele a s ním syna, zůstali bydlet v podkrovním bytě nad hospodou, zatímco Čeněk před lety odešel zhrzeně a nafučeně sem, do Habrů. Zdlouhavě a místy až nudně se propracovávala k tomu, co 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199278
Lenka Chalupová
jí chtěla říct – totiž že se nestačila s Čeňkem rozvést, nemají udělané majetkové vyrovnání a ona chce všechny ty nedořešené vazby probrat s Dorou, protože s Čeňkem už to… „hmmm, promiň, Dorotko“… nemá cenu. Ano, obě věděly, že do hospice neposílají lékaři své pacienty na zotavenou. Johanna měla pro Doru už nachystanou konkrétní nabídku, omlouvala se za tu nevhodnost hraničící až s cynismem, ale pak to vyklopila: je ochotna v rámci dědického řízení dát Doře půl milionu korun, které má v hotovosti na účtu – a navrch si ještě nebude dělat nárok na dům, který patří Čeňkovi a Anežce, protože jejich starší bratři už byli po smrti. Takže – jasně řečeno – půlka tohohle baráku bude patřit Doře. Anežka, která prakticky nevnímala, že těmito slovy přichází o polovinu domku, z něhož od narození nevytáhla paty, se šťastně usmívala. A v rámci tohoto scénáře měla Dora kývnout na to, že nebude chtít půlku hospody, která má – a to Johanna nezastírala – mnohem větší hodnotu. Když padla v tom dlouhém monologu tečka, Anežka šťastně zatleskala. Na Doru Síbrtovou to bylo všechno moc najednou, nechtěla hned souhlasit, nebo oponovat, v podstatě s tímhle rozdělením neměla problém, ale přišlo jí hloupé šachovat s penězi a majetkem v době, kdy Čeněk ještě dýchá. Bohudík to i Johanna tak vnímala, takže zbytek dne obě věnovaly spíše Anežce, která měla z návštěvy ohromnou radost. Nevěděla, co by udělala, aby je potěšila, co přinést, ukázat, odnést, nabídnout… Vzpomínala na Dorku, když u nich byla naposledy coby rok a půl staré děcko, jak se styděla, schovávala se za Terezii i za Čeňka – a pak se rozparádila a předvedla své babičce roztomilý taneček, který skončil s pláčem na zemi. Všechny 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199278
Pomnenkové ˇ matky
tři se té staré vzpomínce smály, zvlášť když Anežka dokázala rozpaky, tanec i pád malé holčičky tak krásně ochotnicky předvést. Dokonce si vzpomněla, že má v krabici uložené i její fotky z dětství, vytáhla škatuli a ukázala pár snímků, které si její máma schraňovala. Dorka šestitýdenní v kočárku, Dorka v půl roce, pasoucí koníčky na bílé kožešince, Dorka s první svíčkou na dortu, Dorka s rodiči na návštěvě v Habrech v létě roku 1974. Ráda by si ty vzpomínkové fotky odnesla, ale nepřišlo jí vhodné brát Anežce kus jejich vzpomínek. Prohlédly si i další fotky z rodinných alb – ze svateb, křtů a pohřbů členů rodiny. Pak Dorku zaujala ještě jedna obálka, podobná té její, nadepsaná stejně kostrbatým písmem. Obsah té obálky teď měla rozložený na své posteli, prohlížela si jednu fotku za druhou, pak je sbalila a schovala do dopisnice s nápisem Zuzana. Byla si jistá, že kdyby tuhle obálku nikdy neviděla, neměla by v posledních dnech problémy s tvrdnutím břicha a měknutím srdce. Tohle ji zasáhlo. Zeptala se toho dne v Habrech nadšeně a bezelstně, co je to na těch fotkách za holčičku. Anežčina odpověď ji ale uzemnila. „To je přece naše Zuzanka!“ Dora si prohlédla snímky tmavooké hranaté holčičky, stavbou těla tolik zapadající do téhle rodiny. „A Zuzanka je kdo?“ Anežka se zasmušila, poprvé za celou dobu se nespokojeně, až zlostně, zamračila – a pak trochu popuzeně řekla: „Zuzanka je přece tvoje sestra, Dorko!“
3 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199278