Pomnenkové ˇ matky
s tou návštěvou souhlasila. Na Anežku se zlobit nemohla a ani nechtěla – to byla průzračně čistá duše, tak opravdová! I když na ní bylo znát mentální postižení, zrcadlila se v ní žena, která nabízela své srdce se stejnou samozřejmostí, jako si jiní lidé řeknou dobrý den. Dora si moc dobře uvědomovala, jak je tím její teta zranitelná – její štěstí ale bylo, že do lidských pletich a posměšků evidentně nebyla schopna dohlédnout. S radostí vítala švagrovou Johannu i neteř Doru, dlouze je objímala, nachystala jim tažený štrúdl s kakaem – a pak s pokorou sobě vlastní jen tiše sledovala, jak se ty dvě, sedící u stolu v její malé kuchyni, baví. Dívala se na ně s až dětinskou oddaností, úplně stejně, jak to dělají děti, když si maminka pozve na návštěvu kamarádku nebo kolegyni z práce. Koukala, kopala nohama do stolu, usmívala se, kreslila nehtem do vikslajvantového ubrusu, nebo si občas zjednala pozornost tím, že se naklonila jako letadlo a nahlas se zařehtala. Johanna se chováním své švagrové nenechala vytrhnout z rovnováhy, bylo vidět, že je na její vnímání světa zvyklá. Anežky se evidentně nedotýkalo ani to, co si tam spolu povídaly, obsah jejich slov byl pro ni asi prázdný, nebo přinejmenším bezobsažný. Když Johanna chtěla, aby Anežka kývla, ta to udělala… Prostě jako malá holčička. Jenže Dora slova Čeňkovy ženy vnímala až příliš jasně a ostře. Nepodezírala ji však z necitelnosti nebo z prospěchářství, i když tak Johannin dlouhý monolog mohl působit. Nejdříve se ptala, jak se má Čeněk… pochopitelně… Pak zdůraznila, že už přes pět let žije s jiným mužem, má přítele a s ním syna, zůstali bydlet v podkrovním bytě nad hospodou, zatímco Čeněk před lety odešel zhrzeně a nafučeně sem, do Habrů. Zdlouhavě a místy až nudně se propracovávala k tomu, co 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199278