V ro u c í ž i d ovsk é sr d ce
97
tě,“ napsal člen Výboru pro záchranu. Nešlo mu o mizerné výsledky práce výboru, ale o skutečnost, že členové jeho strany nedostali místa, jaká si podle jeho názoru zasloužili, a agenti v Istanbulu neprojevovali úctu ke členům výboru v Jeruzalémě.42 Vyslanci do Istanbulu také zastupovali stranické zájmy a příliš se neměli v lásce. Mnoho času utráceli spory o dělení oné nevelké pomoci, jakou mohli disponovat. Stejně jako tomu bylo v případě imigračních certifikátů, peníze a balíky se posílaly potřebným za nepřátelskými liniemi podle politické parity. Také jeden ze členů ženevského výboru si povšiml, že „se všichni navzá jem nenávidí“.43 Jejich nepřátelství ještě prohlubovalo soutěžení mezi Ži dovskou agenturou a jinými židovskými – zvláště americkými – pomocnými organizacemi. Existuje dokument obsahující dlouhé hlášení o sporných bodech mezi Židovskou agenturou v Teheránu a komisí Jointu, který uprchlíkům poslal balíky s čajem, mýdlem, máslem a někdy také sladkostmi. Jedním ze sporných témat byl problém, kdo má podepisovat pozdravy vkládané do zásilek. Balíky čekaly na vyřešení tohoto dilematu celé měsíce. „Uprchlíci vydechnou naposledy, než balíky dorazí,“ psalo se v hlášení.44 Taková frakčnost a vnitřní spory nesvědčily jen o neschopnosti jišuvu zachránit evropské Židy, ale také o velkém duchovním odstupu, jaký dělil Palestinu od tragických událostí v Evropě. Židé v Palestině se bezpochyby považovali za část židovského národa, neodmítali ani dějiny, ani tradici. Byli oddáni věci židovské solidarity a pomoci Židům v diaspoře. Ujišťova li, že židovský projekt v Zemi izraelské je podnik pro všechny Židy. Milovali Bejt Aba, „dům otce“ – židovský domov ve staré zemi – ba cítili po něm jistou nostalgii, zároveň se však projevovala silná tendence k „negaci vyhnanství“, touha po vytvoření nové hrdé hebrejské rasy, která bude s to čelit nepřátelům a ubránit se po založení nové, zdravé, spravedlivé národní společnosti. Roky šoa se setkaly s dospíváním druhého až třetího pokolení mladých lidí, kteří byli vzděláváni a vychováváni v duchu, aby byli „hrdí, štědří a krutí“, jak to vyjadřoval Žabotinskij. Popření vyhnanství získalo tvářnost hlubokého opovržení, ba i zhnusení životem v diaspoře, zvláště ve východní Evropě, která byla považována za zdegenerovanou, ponižující a Židy pokořující, mravně prohnilou. Židé prožívající v diaspoře tragédii působili ještě odpudivěji. „Naše děti hodně slyší a čtou o zničení vyhnanců, o hrůzách, jaké potkávají naše bratry a sestry, a o utrpení Židů v okupovaných zemích, ale jejich srdce jsou zatvrzelá a necítí soucit,“ psal jistý pedagog v novinách pro učitele. Prohlašoval, že
Sedmý milion.indd 97
12.8.2014 12:58:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199216