96
beletrie hnědi, něco podezřelého. Občas se na ni podíval, hádal by jí něco přes padesát, měla světlé šortky ke kolenům a volné triko, byla drobnější postavy, na nohou plátěn‑ ky. Už skoro končili, když mu došlo, co je na ní divného. Kromě toho, že vydržela na stadionu skoro hodinu, uvě‑ domil si trenér Vařeca ještě něco. Celou tu dobu pozorně sledovala jeho mladé fotbalisty. Velice zkoumavě a syste‑ maticky, což Vařecu opravdu překvapovalo. „Franto, to je ona,“ přitočil se k němu ke konci tré‑ ninku Martin. Vařeca zavelel mladíkům k odchodu z hřiště a sám se v předklonu vydýchával, dlaně opřené o stehna. „Sakra, Martine, vypadá to, že si otypovává naši hru a naše kluky.“ „Myslíš jako před tím nedělním zápasem? Borovnice má přece trenéra.“ „Nějak se mi to nechce líbit.“ „Navíc kdyby nám chtěla Borovnice nasadit špiona na tréninky,“ dodal Martin, „tak se ta ženská nebude ptát po tobě. To nemá logiku.“ „Třeba je to skautka.“ Martin vyprskl smíchy. „Mluvila česky?“ Teď už se Martin nahlas rozesmál. Bylo půl šesté odpoledne, Vařeca měl po rychle odbytém obědě už hlad. Seděl v kanceláři klubu v propoceném trič‑ ku naproti té paní už asi dvacet minut a pořád nechápal, co po něm chce. Díval se na její úzký obličej, neustále se jí rosil potem. Ruce měla během řeči často sepnuté jako k prosbě nebo k modlitbě, upírala na něho světle hnědé oči. Profesorka chemie. Jméno v tom mírném rozčilení zapomněl okamžitě poté, co se mu představila. Jediné, co trenér zatím chápal, byla naléhavost té chvíle. Její pohled byl dost zoufalý, hlas úpěnlivý. „Adaptační pobyt, říkáte?“ opakoval po ní. „Střední zdra‑ votnická škola. A co s tím má co dělat naše soustředění?“ „Chtěla bych nejdřív vědět, kde ti vaši chlapci bydlí.“ „Kde bydlí?“ podíval se na ni nechápavě. „Jsou buď místní, nebo z okolních vesnic, takže sem jezdí na kolech, na motorce, nebo je vozí rodiče.“ Vařeca si pohrával v ruce s obálkou, kterou předtím nechal ležet na stole. Když si to uvědomil, schoval ji do zá‑ suvky. Pohled té paní těkal po věcech v kanceláři. V koutě byla síť plná míčů, pod oknem měl zdravotník klubu lé‑ kárničku a nosítka. V celé místnosti byl mírný nepořádek. „Jedna naše studentka nestrávila noc v ubytovně, pane Vařeco,“ zaznělo najednou do toho všeho. Bylo to venku. Zdálo se, že se paní profesorce trochu ulevilo. Trenér Vařeca sledoval její ustaranou tvář.
„Při večerce v deset byla ještě s ostatními. Ráno ne‑ přišla na snídani. Některá děvčata se snažila ji krýt, ale spí jich tam v jedné místnosti osm, nakonec to neudrže ly v tajnosti.“ „Odešla ještě večer?“ „Hned po večerce. Měla schůzku.“ Vařeca pokrčil rameny. Paní profesorka si složeným látkovým kapesníkem otřela čelo. „Byla s jedním z vašich hochů. Až do rána.“ „Jak to víte?“ „Řekla nám to.“ „To snad není takový drama, paní…“ „Dvořáková.“ „.. paní Dvořáková. Hlavně že se vrátila.“ „Vrátila se až po osmé, čekali jsme hodinu a půl, už jsme chtěli volat policii.“ „Proč?“ „Pane! Ztratí se šestnáctiletá holka, nikdy nevíte, co se může stát. Neseme za ně s kolegyní odpovědnost.“ „Tak vidíte, všechno dobře dopadlo, nic se nestalo…“ „Stalo, pane.“ Znělo to naléhavě. Trenér se opřel do židle, propocené tričko ho začalo studit na zádech. Dramatická pomlka se prodlužovala. Vařecovi se nechtělo dál se ptát a paní profesorka se na něho dívala, jako by se něčím provinil. Nakonec, když už mu to ticho připadalo nesnesitelné, naprázdno polkl a zeptal se. „A co se stalo?“ Mlčela, jen se střídavě dívala na stůl před sebou a do jeho očí. „Paní profesorko, vy jste za mnou přišla, vy něco chce‑ te. Tak mi nedávejte hádanky a řekněte, o co jde.“ „Potřebuju pomoct, pane Vařeco. Je to choulostivá věc.“ „Jak vám mám pomoct?“ „Byl to blonďák. Střední postavy.“ Vařeca zaznamenal určitou naději v jejím hlase. „Blonďáky střední postavy máme v týmu minimál‑ ně dva,“ zamyslel se trenér, „možná tři, jak se to vezme. A pak taky ještě dva blonďáky vyšší postavy.“ „A co jsou zač?“ „Jeden hraje zálohu, jeden pravýho beka a ten vyš‑ ší je forward, pravý křídlo. Druhej vysokej blonďák je brankář.“ „Počkejte…“ „Tak kterej z nich vás zajímá?“ zeptal se netrpělivě. „Všichni.“ „Celej manšaft? Tady je,“ řekl Vařeca a přisunul k ní po desce stolu list papíru v průhledné fólii. Byla to předběž‑ ná soupiska na nedělní zápas. „Potřebuju je vidět,“ usmála se trpělivě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199201