opěradlo židle – a kámen byl pryč. Nikdo se ke krádeži nepřiznal a Tobi sklidil ještě posměch za to, že si myslel, že našel něco cenného. Zatímco Tobi po kouscích chrlil svůj příběh přerušovaný vzlyky, vtrhl mezi ně Lucas. Přesněji řečeno, přiběhl ke stanu celý udýchaný a vrazil do Leny. „Tak tady jsi! Všichni tě hledají. Co je to za nesmysl s tím jantarem? Člověče, Tobi, začíná toho na mě být nějak moc, vážně,“ vyhrkl, jakmile mohl zase normálně dýchat. Lenu a ostatní samým rozčilením ignoroval. Nikdo nic neřekl. Všichni se na Lucase za jeho nenadálý vpád a nedostatek porozumění zlobili. Dokonce i Goethe. Lucas znejistěl a tázavě se na ně podíval. „Jsou s ním jenom problémy,“ bránil se. „A te ještě ty nesmyslné řeči o pokladu.“ Nervózně si odhrnul vlasy z obličeje a Lenino srdce rázem maličko poskočilo a obměkčilo se. Tobimu se třásl spodní ret. „Nebyl to poklad, ale jantar. Našel jsem ho a te je pryč.“ „To by mohl říct každý. Poslední dobou vykládáš jenom nesmysly.“ Lucas se třásl vzteky, ale ostatní zatvrzele mlčeli a on se pomalu začínal uklidňovat. „My to můžeme dosvědčit, byly jsme u toho,“ prohlásila Lena odhodlaně a vykročila k Lucasovi. „Našel takovou věc, velkou skoro jako pěst. Nejdřív jsme myslely, že je to umělá hmota nebo tak, ale on to zapálil a byla cítit pryskyřice. Tobi to zabalil do kapesníku a schoval do kapsy u bundy. A jestli je to pryč, tak mu to někdo ukradl.“ „Anebo to ztratil,“ namítl unaveně Lucas. Ještě pořád jim úplně nevěřil. A zlobil se, že je s jeho malým bráškou tolik starostí. „Che bello, jestli zmizet, tak se zase objevit. Ztracené kameny chtějí zpátky za majitel.“ Pro Pina tím byla celá záležitost vyřízená – ale pro ostatní, kteří lépe znali Tobiho problémy, ne. „Poj, Tobi,“ vzdychl Lucas. „Vysvětlíme si to na ubytovně, ano? Ten kámen se jistě zase objeví, určitě. Nemůžeš pořád přede vším utíkat.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199112