opěradlo židle – a kámen byl pryč. Nikdo se ke krádeži nepřiznal a Tobi sklidil ještě posměch za to, že si myslel, že našel něco cenného. Zatímco Tobi po kouscích chrlil svůj příběh přerušovaný vzlyky, vtrhl mezi ně Lucas. Přesněji řečeno, přiběhl ke stanu celý udýchaný a vrazil do Leny. „Tak tady jsi! Všichni tě hledají. Co je to za nesmysl s tím jantarem? Člověče, Tobi, začíná toho na mě být nějak moc, vážně,“ vyhrkl, jakmile mohl zase normálně dýchat. Lenu a ostatní samým rozčilením ignoroval. Nikdo nic neřekl. Všichni se na Lucase za jeho nenadálý vpád a nedostatek porozumění zlobili. Dokonce i Goethe. Lucas znejistěl a tázavě se na ně podíval. „Jsou s ním jenom problémy,“ bránil se. „A te ještě ty nesmyslné řeči o pokladu.“ Nervózně si odhrnul vlasy z obličeje a Lenino srdce rázem maličko poskočilo a obměkčilo se. Tobimu se třásl spodní ret. „Nebyl to poklad, ale jantar. Našel jsem ho a te je pryč.“ „To by mohl říct každý. Poslední dobou vykládáš jenom nesmysly.“ Lucas se třásl vzteky, ale ostatní zatvrzele mlčeli a on se pomalu začínal uklidňovat. „My to můžeme dosvědčit, byly jsme u toho,“ prohlásila Lena odhodlaně a vykročila k Lucasovi. „Našel takovou věc, velkou skoro jako pěst. Nejdřív jsme myslely, že je to umělá hmota nebo tak, ale on to zapálil a byla cítit pryskyřice. Tobi to zabalil do kapesníku a schoval do kapsy u bundy. A jestli je to pryč, tak mu to někdo ukradl.“ „Anebo to ztratil,“ namítl unaveně Lucas. Ještě pořád jim úplně nevěřil. A zlobil se, že je s jeho malým bráškou tolik starostí. „Che bello, jestli zmizet, tak se zase objevit. Ztracené kameny chtějí zpátky za majitel.“ Pro Pina tím byla celá záležitost vyřízená – ale pro ostatní, kteří lépe znali Tobiho problémy, ne. „Poj, Tobi,“ vzdychl Lucas. „Vysvětlíme si to na ubytovně, ano? Ten kámen se jistě zase objeví, určitě. Nemůžeš pořád přede vším utíkat.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199112
„Uvidíme se na fotbale, jo?“ křikla za nimi Lena. To bylo přece něco, na co se mohli všichni těšit, nebo ne? Dnes se koná finále ostrovního mistrovství. Ostrované proti osazenstvu ubytovny pro mládež. Jonas a dvojčata patřili k nejlepším hráčům týmu. Te nastoupí proti nejlepšímu ostrovnímu družstvu a Lucas s Tobiasem jim budou držet palce. „Jasně, a díky. Tak zatím.“ Lucas strkal vzpouzejícího se Tobiho před sebou. Jen co byli z dohledu, začali teta Pi a strýc Pino vzrušenou italštinou probírat situaci a Lilli prohlásila, že takhle to přece dál nejde a že musejí ubohému Tobimu nějak pomoct. Nikdo kromě Leny si nevšiml Pieta, který k nim cílevědomě mířil mezi stany, pak spatřil Pina, zarazil se a zase zmizel. Alespoň jeden problém se tedy vyřešil bez Lenina přispění. Jonasův tým byl dobrý. Opravdu hodně dobrý. Mohl to vidět úplně každý, dokonce i ten, kdo vůbec nesledoval tabuli s výsledkem, která už patnáct minut po začátku utkání oznamovala, že ostrované prohrávají 0:2. Zato brankář hostů se hrozně nudil. Jonas a Thijs hráli v útoku a míhali se po hřišti rychle jako tornádo. Levi, druhé dvojče, byl obránce a měl toho na práci jen o málo víc než brankář. Po třiceti minutách bylo jasné, že hráči ostrovního mužstva nejsou ve valné kondici, a když rozhodčí odpískal první poločas, osazenstvo ubytovny pro mládež oslavovalo, jako by celé utkání vyhrálo. Lena a Lilli získaly spolu s tetou Pi, strýcem Pinem a několika dětmi z ubytovny místa na tribuně. Přesněji řečeno, Lucas a Tobi už tam seděli a horlivě na ně mávali, aby se k nim přidali. Bylo to vážně milé. Lena ani nečekala na ostatní a hned se tam rozběhla. Ani si nevšimla, že se v řadě za nimi uvelebil Ruben s několika svými kumpány. „Tohle horší než AC Milan,“ křičel strýc Pino, aby přehlušil všudypřítomný hluk. Leně připadal řev fanoušků poněkud přehnaný, nešlo přece o mistrovství světa, ale lidé byli jako utržení ze řetězu. Chudinka Lilli seděla vedle kluka s vuvuzelou a většinu času si zacpávala uši. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199112
„Ach, chlapci hrát jako bozi. Alla grande! Německo dobrá fotbalová země, tolik talentů,“ horoval Pino nadšeně o přestávce. „Co říkáš, Tobi, kdo nejlepší hráč, kdo hvězda? Kdo jít za tři roky do velký německý klub a vydělávat miliony?“ Tobi se ještě trochu přikrčil. Byl zřejmě jediným fanouškem – kromě Lilli –, který byl celou dobu úplně zticha. Pinův dotaz ho podle všeho zastrašil ještě víc. Přitom byl Pino podle mínění Leny přesně to, co Tobi potřeboval. Velký, silný ochránce, na něhož by si nikdo netroufl. Ještě lepší než Goethe. „Jonas,“ vymáčkl ze sebe Tobi s námahou. „Ano, Jonas. On je formidable!“ volal Pino, nadšený, že jsou stejného názoru, a zapojil Tobiho do složité analýzy zápasu. Lena se šla trochu projít s Goethem, který jí do té doby poslušně ležel u nohou, te ale objevil svou psí dámu a hrnul se k ní. Majitel plážového baru si postavil stánek i u hřiště a navíc poslal mezi lidi tři dívky, které prodávaly nápoje, oříšky a sladkosti. U stánku se vytvořila dlouhá fronta. Všichni najednou chtěli zmrzlinu. Lena se jednoduše zařadila, aby mohl Goethe v klidu pozdravit svou vyvolenou. Jinak to nešlo a Lena ho zcela chápala. Ona byla taky spokojená, že může sedět s Lucasem a ostatními – i když by se bez většiny těch kluků docela dobře obešla. Holanané si spolu neustále něco šuškali, dokonce i v těch nejnapínavějších momentech. A když dav začal jásat, vyskakovali a křičeli, třebaže podle Leny vůbec netušili, co se na hřišti děje. Náhle se vedle ní objevila Lilli. „Ještě pořád rozumím holandsky. A dolnoněmecky. A obávám se, že znám i jiné řeči, i když ani nevím, ke které zemi patří. Slyším věci, které vůbec slyšet nechci,“ stěžovala si. „Ale občas je to k něčemu dobré. Přestav si, že Ruben a jeho kamarádi nezavřeli pusu snad ani na minutu.“ „Já vím. Jsou pěkně otravní. Promiň, úplně jsem to zapomněla zrušit.“ „A já samozřejmě vím, o čem se bavili.“ „I když sis celou dobu zacpávala uši?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199112