kam učitelé posílají žáky, když při vyučování příliš vyrušují. Je to třída, ve které stojí asi deset lavic a všechny jsou přiražené ke stěnám. Jakmile do ní člověk vstoupí, okamžitě ucítí pach lumpáren a osobního selhání. Měl jsem tam počkat na pana Whittlea. V místnosti už seděla jedna dívka z našeho ročníku, která se jmenuje Kelly, chybí jí přední zub a vlasy nosí v culíku utaženém tak brutálně, že může sotva mrkat. Přivítala mě tím, že si odplivla dírou v zubech na podlahu. „Všechno v pohodě, nudisto?“ zeptala se. Skutečnost, že mě pozdravila holka, která plive v budově na zem, byla další známkou toho, jak hluboko jsem už klesl. Za pár minut vešel dovnitř svižně pan Whittle. V té době jsem ho příliš neznal. Věděl jsem o něm jen to, že je to neustále zpocený, plešatý muž, který drmolí jako někdo, kdo toho má spoustu na srdci, ale příliš málo času na to, aby to ze sebe všechno vysypal. Byl zjevně naštvaný, protože mu včera máma dala co proto. Náš rozhovor probíhal následovně: Pan Whittle: Dobře. Interaktivní tabule. Ven s tím. Já: Já… já… Pan Whittle: Špatná odpověď. Dál. Já: Opravdu, pane řediteli. Já to neudělal. Pan Whittle: Nesmysl. Teď tu nemáš mámu, aby tě hájila. V kanceláři s počítači ani noha. Ty přijdeš pozdě. Nabouráš se do školní sítě. Všechno ukazuje na tebe, Swarbricku. Víme, co se stalo v sobotu.
99
Lowery2 sazba 06.indd 99
2.9.2014 17:34:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198757