Nícení (Ukázka, strana 99)

poznat, že není, a kdyby byl, tak není skutečný, že není jediný důvod, proč to neudělat. Nakonec to tedy nejsou důvody, jsou to jen samé výmluvy a obhajoby pronášené ve jménu zachování domnělé čistoty.

Proč jsou tak opatrní? Říkají: opatrnosti není nikdy nazbyt, ale to samo je lakomé opatrnictví, opět obhajoba – jak by jí nemohlo být nikdy nazbyt, když všude tak ponuře zbývá? Toho škudlení s láskou a nejen s ní, i s daleko všednější láskyplností! Nic nedají ze strachu, aby se nepředali! Ta stručnost, ta strohost – nic navíc. Jsou přesní, našponovaní ve svých formách, bojí se, aby se vešli tak akorát – strach z nepřečnívání, z bujení a z absolutna.

Nemocnice – noc. Jdu spoře osvětlenou chodbou na procedury, s neznámou samozřejmostí si je ale dělám sama. Lehám si na lehátko (nemocnice je pustá, nablízku žádný ošetřovatel ani noční hlídač) a zavádím si snad nějakou infuzi, čekám na číslo 3 nebo 4, pořád mám ale pocit, že to ještě nestačí, skončím tedy teprve, až naskočí pětka.

Lehátko z jiného úhlu nebo jsem si na jiné sedla, všude se svítí: odmotávám si obvaz z nohy, tu se v místnosti objeví dva muži, jeden druhého veze na vozíčku, vozíčkář se hlasitě směje, právě se dozvěděl, že už nebude nikdy chodit, že zůstane na vozíku. Druhý ho doveze k mému lehátku, popadne ho a povalí přímo na mě. Vozíčkář se směje ještě divočeji, laškuje se mnou. Nejprve se bráním, ale pak se upokojím – bude nám spolu dobře.

Dlouho mi trvalo, než jsem poznala, že to, čeho se dopouštím, nejsou prohřešky, za které bych se měla cítit vinna. Jsou to provinění pouze proti pořádku, 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198689

který byl zcela svévolně, ale o to pevněji stanoven někým druhým a jistě nepovolaným.

Ale stejně už je pozdě. Soustavná úzkost je usazena pevně, celý organismus je zachvácen nejistotou – co jsem zas provedla? Musela jsem něco provést, když se kvůli tomu tak křičí. Proč by někdo křičel bezdůvodně? Musela jsem vyvést něco strašného!

A tak jsem přišla na to, že hříchu je možné se dopustit pouhou svou existencí. Existuji-li v kuchyni – páši zločin. Existuji-li v koupelně – páši zločin.

Existuji-li v ložnici… v jídelně… v předsíni (tam, pokud venku prší, dvojnásob)…

Věřím ve svou hříšnost – kreslit si prstem po zadýchaném skle – ve svou zločinnost – jste na omylu, vůbec nejsem nevinná, tímto se přímo podílím na zániku věcí, tady na zániku sražených kapek dechu, a smazávám-li je, smazávám vlastně to, co bylo nadýcháno, kus života, smazávám nezbytné pro život – pomalu vraždím! Je někdy těžké určit různici mezi tvorbou a likvidací.

A je-li v tom úmysl, či je to bezděčné?

Ach, kdo by ještě věřil na bezděčnost?

Jde o velmi chytrý plán, jak nenápadně po kousíčkách ukrajovat ze života své matky, jak ji po setinách milimetru jen za mírného šelestu odsunout ze světa…

Bezděčnost? Prosím vás…

Mělas být víc bita.

Měla. Takhle jsem jen napjatě čekala, jestli ta rána přijde. Byla jsem plná ran, které se nemohly nikdy zahojit. Protože nikdy pořádně nebyly.

Já vím, co tě rozviklává a co tě zklamává snad pokaždé (a co tě spolehlivě rozvzteklí) – že to mohlo být tak krásné a nebylo, že je to jiné, než to mělo být – než jsme to čekali. A že to víš – už předem, že to nebude, a přesto pořád doufáš. A že jsme neřekli, co 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198689

jsme říct měli. A že jsme nesplnili, co jsme slíbili. Že co sis vysnila, je rychle pryč – v tom děsném nenahmatnu. A že čekáš, že to nebude, a přesto čekáš, že to bude. Pročpak to poznání vždycky znovu popřeš?

A proč se tě teď na to hloupě ptám, když jsem tě v tom dávno předhonila?

Nedbat jeho citu – ano, napadlo mě to – ale to jsem přece nemohla! Bylo by to kazisvětské a hrubě protismyslné. Zvlášť u takového člověka, u člověka, který své city zastírá tak dobře, že vzniká dojem, jako by je ani k životu nepotřeboval, a snad i jako by jimi lehce opovrhoval jako něčím, co život jen tak zdobí, a náleží proto výhradně ženám. Nemohla jsem s jeho city zacházet jako s cetkou, přehlížet je a zahazovat právě proto, že mě celou svou rezervovanou bytostí tak neodbytně pobuřoval. Celá ta jeho otrlost, sebejistota a dosebezahleděnost, povýšenecká svrchovanost mě strhávala (tj. jednou ničila a jednou fascinovala) a cloumala mnou, jednou vztekem, jednou údivem a úctou.

Když tedy tak nečekaně přišel okamžik rozhodnutí, osobní city jsem ponechala neúprosně stranou (tak dovedu být na sebe přísná), ačkoli šlo právě o ně, a já se soustředila (vyžadovalo to značnou duchapřítomnost a později i duchaplnost a důmyslnost – té muselo být nakonec zdaleka nejvíc) plně a jen na soustavné a trpělivé vyživování a obstarávání této, právě této jediné, zázračné a nejvzácnější chvíle. Věděla jsem, že mou pravou úlohou je nedopustit, aby po ní přešel stín, aby o valér potemněla, či dokonce aby zcela pohasla, neboť ona byla vykřesána někde hluboko ve vesmíru, pro její existenci se k sobě přiblížily dvě nekonečně vzdálené planety, jen aby o sebe v miliontině sekundy neznatelně křísly. Pohnulo98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198689