je na hovno, zkusíme psychiatra, třeba jí dá nějaký prášky. Dobře, dobře, dobře. Nějaký vzdálený Ivančin bratranec je maniodepresivní psychotik a dvacet roků už je zavřený v blázinci. Možná se začínají projevovat nějaký toulavý geny. Nevím. Až potud dobře. Ale jak se, kurva, mohla dostat do instalace, aniž by spustila poplach? Dyť to chytlo i Svobodovu kočku, která je stokrát menší. Na trase, kterou musela projít, je dvacet šest čidel. Udělal jsem pochůzkový test. Jsou v pořádku. Siréna taky funguje. V paměti není zaznamenán žádný poplach. Dveře do předsálí stačí pootevřít pět centimetrů a už to ječí. Tepelný čidla by se možná daly oklamat tak, že by se člověk navlekl do neoprenu (kde by vzala Evička neopren?), ale všude jsou ještě radary na pohyb. Na oknech jsou spínací magnety a ještě k tomu tříštiče skla, takže nepřipadá v úvahu, aby se tam dostala zvenku. Ale nějaký rozumový vysvětlení přece existovat musí! Večer Po obědě jsme museli s Evičkou zajet k doktorovi. Zase jí vyletěla horečka a má něco na průduškách. Ostatně není divu. Po tom nočním extempore se to dalo čekat. Odjezd do Prahy se odkládá. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198543