Obeti Jalty–Tolstoj v8_1-Obûti Jalty – Tolstoj 24.11.10 13:07 Stránka 102
102
◆
KAPITOLA 6.
a kabáty a aby byly staženy veškeré jejich německé uniformy a také přebarvené, vyspravované nebo zčásti obnošené khaki oblečení“.286 Později si ukážeme, jaký osud všechno to drahé oblečení a osobní předměty potkal. 20. října se v Curzonově ulici v Londýně konala schůzka odboru pro válečné zajatce, kterou řídil generálmajor E. C. Gepp. Byly na ní projednány poslední podrobnosti. Generál Gepp vysvětlil, že v první skupině bude repatriováno 10 220 sovětských příslušníků, kterým již bylo vydáno oblečení a výstroj. Zajatci opustí tábory 29. října. Sovětský zástupce generál Vasiljev souhlasil s pokyny pro zajatce, kteří zatím měli zůstat v táborech, a pak se starostlivě dotázal na stav oblečení, které bylo mužům vydáno. Byl ujištěn, že vše je v pořádku, načež účastníci schůzky odešli na oběd.287 Je nutno konstatovat, že generál Vasiljev nedělal žádnou čest hrozivé organizaci, kterou zastupoval. Dvěma lidem, kteří jej znali, výrazně připomínal krysu.288 Navíc zřejmě vydával odporný zápach. Choval se vysloveně snobsky; jednou se hrdě vypjal a nahlas zauvažoval: „Jen si pomyslete – já, který jsem kdysi sloužil jako desátník v caristickém pluku dragounů, jsem přijímán jako rovný s rovným v jezdeckém klubu v Londýně!“289 V raném stadiu příprav repatriace ruských zajatců se britské úřady dotázaly Vasiljeva: „Jaké kroky máme podniknout ohledně sovětských příslušníků, kteří nechtějí být repatriováni?“290 Brigádní generál Firebrace nestál o to, aby se této nepříjemné záležitosti účastnili britští vojáci, a tak navrhl, aby Vasiljev poskytl k ostraze sovětské důstojníky. Ale Vasiljev začal okamžitě požadovat, aby byli přiděleni britští vojáci, kteří by zajistili, že žádní zajatci cestou do přístavu neuprchnou. Protože ministerstvo zahraničí veškeré Vasiljevovy požadavky podpořilo, Firebrace nemohl než souhlasit. Téhož dne byl velitelům táborů odeslán pečlivě formulovaný rozkaz: „Existuje možnost, že si někteří ruští občané nepřejí opustit Anglii a že se pokusí o útěk … zařiďte, aby vlaky jedoucí do přístavu doprovázely ozbrojené stráže … ale stráže nesmí, opakuji nesmí užít zbraně s výjimkou sebeobrany … ponechte v přístavu dostatečný počet těchto stráží, dokud lodě nevyplují, aby bylo zabráněno útěkům v přístavu. Měli byste postupovat co nejnenápadněji.“291 31. října292 vypluly lodě s ruskými zajatci z Liverpoolu do Murmansku. Celkový počet mužů mezi nimi činil 10 139. Ozbrojené britské stráže na palubě střežily navíc diskrétně a „nenápadně“ třicet žen a čtyřicet čtyři chlapců.293 Lodě přistály v severním Rusku právě včas, aby oslavily výročí revoluce. Sovětská tisková agentura Tass 14. listopadu vydala emocionální vylíčení příjezdu dvou transportů a přistání osvobozených zajatců. Vřele je uvítali zástupci Rady lidových komisařů pro repatriaci sovětských občanů z Německa a z okupovaných zemí i zástupci místních státních orgánů a sovětské veřejnosti. Byl to dojemný výjev, když se sovětští občané vracející se z fašistického za-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198331
Obeti Jalty–Tolstoj v8_1-Obûti Jalty – Tolstoj 24.11.10 13:07 Stránka 103
Z
RÁJE DO OČISTCE
◆
103
jetí setkali s pracujícím lidem Murmanska. Propukla spontánní manifestace. Sovětští občané, které fašističtí lumpové násilně odtrhli od jejich vlasti, vystupovali jeden po druhém na improvizovanou tribunu, aby vyjádřili vděčnost sovětské vládě a soudruhu Stalinovi za jejich péči … Místní státní orgány projevují velkou péči o repatriované, kteří dostávají stravu a ubytování. Sovětští lidé, kteří se vrátili do vlasti, projevují obrovský zájem o příznivý vývoj na válečných frontách a o život v Sovětském svazu. Šestého listopadu vyslechli Stalinův projev. Jsou po skupinách posíláni do míst, odkud pocházejí. Sirotci směřují do dětských domovů.294 V líčení jednoho nezávislého svědka se ale dochoval poněkud méně optimistický obraz. 7. listopadu jsem se v Murmansku vracel automobilem z velitelství námořní mise do válečného přístavu. Cestou jsme míjeli dlouhou kolonu repatriovaných ruských příslušníků, kteří byli odváděni z transportní lodi Scythia pod dozorem ozbrojených stráží do tábora, který je hned za městem. Zdálo se, že se s nimi nezachází lépe než s nepřátelskými válečnými zajatci. Stráže byly ozbrojeny puškami. Jeden příslušník ostrahy připadal na každých 10 až 15 repatriantů. Nebylo ani stopy po nějakém slavnostním přijetí těchto repatriantů. Jejich chování bylo dalším důkazem jejich nešťastného postavení. Všichni měli na sobě britské bojové kombinézy, většinou si nesli malý balíček osobních věcí a zatím nedostali žádné ruské vybavení, označení či „dárečky“. 2. prosince 1944 (podepsán) major S. J. Cregeen. Toto hlášení bylo odesláno brigádnímu generálu Firebraceovi, který předal jeho opis generálu Geppovi a pracovníkovi ministerstva zahraničí C. F. A. Warnerovi s dovětkem: „V souvislosti s tvrzením, že se ‚osvobozeným sovětským občanům‘ dostává privilegovaného zacházení a že je čeká pohodlí, by Vás mohlo zajímat přiložené vylíčení jejich příjezdu do Murmanska, jehož autorem je očitý svědek.“ Geoffrey Wilson si označil pasáž ve zprávě majora Cregeena, v níž se konstatovalo, že zajatci neměli ruské vybavení, a jménem Warnerovým poznamenal: „Nepřekvapuje to, protože tehdy právě vystoupili z britské transportní lodi. Ani přítomnost ozbrojených stráží mne v nejmenším nepřekvapuje. Rád bych se o majoru Cregeenovi dověděl bližší informace…“295 Creegenovo hlášení působilo ve všeobecné spokojenosti až nechutně disharmonicky. Generál Vasiljev byl zajisté potěšen a druhý den ráno generálu Geppovi srdečně poděkoval.296 Důvod ke spokojenosti měl i sir Alexander Cadogan, stálý podtajemník ministerstva zahraničních věcí. Druhého listopadu odpověděl Winstonu Churchillovi na přípis, v němž se ministerský předseda tázal na příčiny opožďování úplné repatriace.297 Cadogan ve své odpovědi konstato-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198331
Obeti Jalty–Tolstoj v8_1-Obûti Jalty – Tolstoj 24.11.10 13:07 Stránka 104
104
◆
KAPITOLA 6.
val: „Jak uvádíte, dohodli jsme se, že je pošleme zpět do Ruska, a asi 10 200 jich právě nastoupilo na lodě, které jsme poskytli. Všichni až na dvanáct nastoupili zcela dobrovolně a většina zdráhajících se byla odvedena na palubu silou. Ve Spojeném království jich stále zbývá asi 9500. Jakmile se naskytne příležitost, pošleme i je zpátky.“298 Než se ale takové přepravní kapacity uvolnily, uplynulo několik měsíců. Rusové, kteří byli dosud v Británii, se snažili svého pobytu co nejlépe využít. Byl to vskutku podivný a poněkud nereálný život, který v táborech vedli. Platí to jak o zajatcích, tak o jejich strážcích. Například pan Harry Lewis si živě a s nostalgií vzpomíná na dobu, kterou strávil jako účetní v táboře Bramham č. 2 v hrabství Yorkshire. Bylo tam umístěno pět set zajatců různých národností; většinou měli mohutnou postavu a obrovskou hlavu a chodidla. Dostali největší britské vojenské čapky, jaké bylo možné sehnat, ale i ty jim byly až komicky malé. Našly se i dostatečně velké boty; Rusové si je vycpali papírem – prý to tak dělali již v Rudé armádě. Zabývali se především třemi činnostmi, o nichž se zpívá v jedné staré ruské písni: „vínem, ženami a kartami“. Každý týden dostali pět šilinků kapesného v podobě dvou půlkorunových mincí. Pustili se do nezřízeného karbanu o peníze, které do večera téměř všechny přešly do rukou pár šťastlivců.299 Ti, kterým ještě nějaké peníze zbyly, se vrhli s nejrůznějšími nádobami do táborové kantýny, aby si koupili pivo. Když se jich zeptali, kolik jim mají nalít, odpověděli slovem, které se naučili v Německu: „Alles“. Jezdili do Leedsu autobusem, jehož průvodčí se vzdala marného zápasu o dorozumění a nepožadovala jízdné. Tam se radostně poflakovali v nejlacinějších hospodách. Často si při zpáteční cestě nočním autobusem ulevovali silným zvracením. Pár šťastlivcům se při těchto příležitostech podařilo vydělat si trochu peněz navíc tím, že ve městě spali s manželkami vojáků, které jim za odměnu vtiskly umouněnou librovou bankovku. Přes den pracovali zajatci na okolních farmách. Nebyli střeženi (v táboře bylo pouze třináct neozbrojených britských vojáků) a práce je zřejmě bavila. Jak jsem již naznačil, měli prostý vkus. Často zpívali – překrásně – písně své domoviny. Měli přívětivou povahu a smysl pro humor, bylo na ně spolehnutí. Na přelomu let 1944 a 1945 vládla tuhá zima a zajatci v ubikacích topili ve dne v noci. Záhy tak spálili nejen svůj příděl uhlí, ale i většinu táborového nábytku. Na druhé straně jejich oblíbenou zábavou bylo vyjít si na mrazivý yorkshirský vzduch a polévat se ledovou vodou, kterou si napumpovali. I britský personál měl život jako vystřižený z komediálního seriálu. Jeden z vyšších důstojníků ve volném čase obchodoval s oděvy. Značnou část svých operací prováděl z velitelství tábora, které bylo plné vzorků vlněné příze. Další důstojník, Ir, se objevoval jen zřídka, neboť trávil čas s jednou dívkou v Thorneru. Jak už to v táborech bývá zvykem, ostatní si také po straně přivydělávali: krádežemi ze skladů a prodejem piva Rusům. Na jedné pintě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198331