opasek, v němž jsem schovával zlaté frederiky. Naštěstí se větší část mého bohatství skrývala zašitá v koletu, nebo jsem si ze zla`áků udělal knoflíky. To Henri mi poradil, že takto lze nepřítele obelstít a uchovat si pokládek pro sebe. Od doby, kdy jsme opustili Holandsko, se naše uniforma změnila. Habit longs* a pantalony s koženým vyložením nahradily dolman a uherky. Tento nový úbor oplýval knoflíky, a ty šly snadno vyměnit za frederiky. Z potyčky jsem jich pro sebe zachránil čtyřicet. Vždycky když mi došly peníze, rozpáral jsem kolet, nebo vyměnil knoflík. Kozáci nás odvedli půl francouzské míle za přední linii a tam se nacházel i jejich hetman. Jakmile spatřil můj stejnokroj, chtěl vědět, jestli patřím k té jednotce, na kterou kozáci a dragouni u Eylau útočili. Odpověděl jsem, že ano. Velmi dobrou francouzštinou mi složil poklonu, že je ctí patřit k jednotce tak statečné. Krom projevu obdivu mi dal napít skvělé francouzské pálenky a k jídlu nabídl velice dobrý bílý chléb. Zatímco já polykal jídlo, jaké jsem za poslední dva týdny neokusil, rozložil přede mnou mapu Francie, na které byly vyznačeny départementy, a ukázal na oblasti Bretaně a Vendée. „Toto je země,“ povídá mi, „co nedodává Bonapartovi ani peníze, ani muže, pravda?“ „Jste naprosto na omylu a dovolte mi, generále, abych vám objasnil, jak se to s příspěvky má. Pokud jde o konskripce, je jich tak málo, že se mnozí vojáci dávají k armádě zapsat ještě předtím, než dovrší věk pro odvody. Například já toho věku dosáhnu až za rok.“ Hetman rozhovor ukončil pronesením věty, která jasně ukazuje přesnost úsudku a zároveň i neotřesitelnou pevnost ruského ducha: „Rusové dnes chodí k Francouzům do školy, nakonec se ale svým učitelům vyrovnají!“ Když jsme dojeli do Königsbergu, uložili nás, zajatce, všechny pospolu v jednom velkém kostele, kde nebyl ani oheň, načež nám dali něco slámy na spaní a biskvit** k jídlu. Bylo nás tam na padesát mužů od brigády. S důstojníky nakládali lépe, odvedli si je zvláš`. Už jsme je nespatřili. * **
Delší kabátec střihu fraku. Vojenský suchar, pražený po obou stranách, jak napovídá složení z francouzských slov bis a cuit.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198292
Nazítří prohlédli raněné a mne odvedli do špitálu, kde jsem zůstal jen pár dní, protože všude panovaly obavy z francouzského postupu. Pak nás evakuovali do Vilna, hlavního města Litvy, polské provincie, která patřila k Rusku.* Za pobytu v nemocnici mi byl společníkem jeden mladý důstojník od 14. pluku řadové pěchoty; byl raněn a zajat šestnáctého. Vyprávěl mi, že pouhé dva týdny předtím ještě stihl navštívit pařížskou Operu; 1. února byl vyřazen z Vojenské školy ve Fontainebleau a téhož dne odejel dostavníkem, aby se hlásil v Polsku u pluku. Smutné pro něho bylo, že na svoje rány ve špitálu umřel. Do Vilna nás odvezli na saních. Vzpomínám si, že se první den jízdy saně odpojily a koně nechali nás, čtyři raněné, i dopravní prostředek na cestě. Hodinu trvalo, než se to vše napravilo, a my zakusili příšernou zimu. Myslím, že to byly během všech mých tažení okamžiky největšího utrpení. Bylo mi dvacet, stal se ze mne válečný zajatec, po těle jsem měl pět ran kopím, z nichž jednu velice bolestivou a hlubokou v pravém boku, k tomu si představte moji oteklou nohu, navíc mě bolela rána utržená dávno předtím na nártu. Když jsme konečně překročili Němen a dorazili do Vilna, upřímně jsem děkoval Bohu. Uložili nás ve velikém a na lazaret přeměněném kostele za městem, napravo od Dviny.** Po pár dnech pobytu už jsem začal chodit o berlích a hřál se v prvních paprscích slunce. Jednoho dne, během neveselé procházky, jsem zpozoroval dámy zachumlané v obrovských kožiších, jely na saních, řízených sluhou či kočím. Když jejich povoz dojel před bránu špitálu, nařídily zastavit a jedna z nich mě velice příjemným způsobem pokynula, abych přistoupil blíž. Podobné vlídnosti já za posledních pár dní odvykl, teZ jsem ale šel tak rychle, jak mi rána na noze dovolovala, to znamená hodně pomalu. U mříže, přes kterou to dál nešlo, mě překvapilo, že slyším francouzský hlas, který se dobrotivě vyptává, jak se cítím a kterak se vede mým druhům v neštěstí. Ony dámy se dotazovaly na můj věk, hodnost i vlast. Živý zájem, který o nás ony milé návštěvnice projevovaly, * **
Zajímavá formulace, Vilno je současný Vilnius a litevská metropole, stejně jako většina této pobaltské země, připadla Rusku při tzv. 3. (a definitivním) dělení Polska (1795); to ještě roku 1772 sahalo až ke Dvině a Dněpru. Parquinův geografický omyl, jde o řeku Vilia.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198292
Zajat!
nezůstal jen u otázek, Jakmile zjistily, že nás tu jsou tři stovky, otázala se madame Drémon (tak znělo její jméno), jestli jsou mezi námi i důstojníci. Po mojí záporné odpovědi požádala, a` si vezmu tisíc papírových rublů (v hodnotě přibližně tisíce franků) a rozdělím je mezi svoje druhy; podala mi peníze v malé peněžence. Vděčně jsem úkol přijal a dovolil si otázku, ze které oblasti pochází. Dozvěděl jsme se, že je Lotrinčanka, že dříve bydleli s manželem v Nancy, že se však už před lety přestěhovali do Vilna. Manžel jezdil za obchodem mezi Sankt Petěrburgem a Moskvou. „Nebýt toho,“ pravila, „přispěchaly bychom vám na pomoc mnohem dřív.“ Madame Drémon, která se nám zjevila znenadání jako anděl útěchy, odejela od lazaretu hned poté, co mi tím nejpříjemnějším 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198292