Ry t í ř S e d mi k rá l o v s t v í
Stařec odložil štít. „Povídejte.“ Posadil se a pokynul jim, ať se zařídí stejně. Když se hnědý rytíř dal do vyprávění, jeho pán pozorně naslouchal, bradu měl nahoru a ramena stažená dozadu; zpříma jako kopí. Zamlada byl ser Eustác Osgrey bezpochyby ztělesněním rytířství; vysoký a široký v ramenou a pohledný. Čas a zármutek na něm zapracovaly, ale i tak stále nebyl shrbený, měl pevné tělo a široká ramena a svalnatou hruď – a k tomu rysy výrazné a ostré jako starý orel. Nakrátko ostříhané vlasy měl bílé jako mléko, ale hustý knír zakrývající ústa byl stále popelavě šedý. Stejnou barvu mělo i obočí – a oči pod ním byly o odstín světleji šedé a plné smutku. A jako by zesmutněly ještě víc, když se Bennis ve vyprávění dostal k přehradě. „Tomu potoku se říká Kostkovaná Voda po tisíce let, možná víc,“ prohlásil starý rytíř. „Už jako hoch jsem tam lovil ryby, a všichni moji chlapci pak také. V takovýchhle parných letních dnech se i Alysanne ráda ráchala na mělčině.“ Alysanne byla jeho dcera, která zemřela na jaře. „Právě na březích Kostkované Vody jsem poprvé políbil dívku. Byla to moje sestřenka, nejmladší dcera mého strýce z Osgreyů od Lesního Jezera. Všichni jsou už po smrti, dokonce i ona.“ Jeho knír se zachvěl. „Nesmíme to strpět, pánové. Ta žena mou vodu nedostane. Nedostane mou Kostkovanou Vodu.“ „Přehrada je postavena pevně, můj pane,“ upozornil jej ser Bennis. „Je příliš silná na to, abychom ji já a ser Dunk do hodiny rozebrali, i kdyby nám pomáhal ten jeho plešatý chlapec. Potřebovali bychom provazy a motyky a sekery a tucet mužů. A to jen na práci, boj nepočítám.“ Ser Eustác se zadíval na štít Malého lva. Dunk si odkašlal. „Můj pane, když už jsme u toho, narazili jsme tam na kopáče a jaksi… hmmm…“ „Dunku, neobtěžuj pána maličkostmi,“ ozval se Bennis. „Jednomu hlupákovi jsem dal za vyučenou, nic víc.“ Ser Eustác bleskově zvedl hlavu. „Jak přesně za vyučenou?“ „Mečem. Trocha malinovky na tváři, můj pane, to bylo celé.“ Starý rytíř se na něj podíval. „To… to bylo neuvážené, sere. Ta žena má srdce pavouka. Zavraždila tři manžely. A všichni její bratři zemřeli ještě v plenkách. Pět jich bylo. Nebo možná i šest, už si nevzpomínám. Stáli mezi ní a hradem. Když se jí nějaký rolník znelíbí, dá mu sice bezpochyby klidně [ ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198271
. . . stáhnout kůži, ale abys ty nějakého pořezal… ne, takovou urážku nestrpí. Jen si nemysli. Přijde si pro tebe, jako si přišla pro Lema.“ „Dakea, můj pane,“ na to ser Bennis. „Prosím tvé lordstvo po odpuštění, tys jej znal a já ne, ale jmenoval se Dake.“ „Pokud můj pán dovolí, mohl bych zajet do Zlatoháje a povědět o té přehradě lordu Rowanovi,“ nabídl se Dunk. Rowan byl lenním pánem starého rytíře. A také Rudá vdova měla pozemky v lénu od něj. „Rowanovi? Kdepak, odtud se pomoci nedočkáme. Sestra lorda Rowana se provdala za bratrance lorda Wymana, Wendella, takže je s Rudou vdovou spřízněn. A kromě toho mne nemá rád. Sere Duncane, nazítří musíš objet všechny mé vsi a zburcovat všechny tělesně zdatné muže v bojeschopném věku. Jsem starý, ale nejsem mrtvý. Ta žena brzy zjistí, že kostkovaný lev má stále drápy!“ Přesně dva, pomyslel si Dunk zachmuřeně, a já jsem ten jeden. Na pozemcích sera Eustáce byly tři vesničky, vlastně spíš jen shluky několika chýší, ovčínů a stádeček prasat. Ta největší se pyšnila doškovým jednopokojovým septem s nešikovnými obrazy Sedmi, nadrásanými na stěnách uhlem. Každého sedmého dne tam vedl pobožnosti jistý Moulis, přihrbený starý pasák prasat, který kdysi jednou byl ve Starém městě. Dvakrát ročně přijel skutečný septon a v Matčině jménu odpouštěl hříchy. Poddaní byli za to odpuštění rádi, ale i tak septonovy návštěvy k smrti nesnášeli, protože se od nich chtělo, aby ho krmili. A vypadalo to, že ani pohled na Dunka s Eggem je nepotěšil o nic víc. Dunka ve vesnicích znali, i když jen jako nového rytíře sera Eustáce, ale nikdo mu nenabídl ani pohár vody. Většina mužů byla na polích, takže z chýší vylezly hlavně ženy s dětmi a ještě pár stařečků, kteří už nemohli pracovat. Egg nesl vlajku Osgreyů, kostkovaného lva v zelené a zlaté, vzpřímeného na bílém poli. „Přicházíme z Nezlomu s předvoláním od sera Eustáce,“ oznámil Dunk vesničanům. „Každý tělesně zdatný muž ve věku od patnácti do padesáti let je povinen se zítra dostavit do věže.“ „Vona je válka?“ zeptala se jedna hubená žena, které se za sukně schovávaly dvě děti a u prsu jí pilo nemluvně. „To zase přišel ten černej drak?“ [ ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198271
Ry t í ř S e d mi k rá l o v s t v í
„Za tímhle nejsou žádní draci. Černí ani rudí,“ odpověděl jí Dunk. „Tato věc je mezi kostkovaným lvem a pavouky. Rudá vdova vám sebrala vodu.“ Žena přikývla, ale pak se nedůvěřivě podívala na Egga, který si sundal klobouk a ovíval si tvář. „Ten kluk nemá vlasy. Je nemocnej?“ „Je jen vyholená,“ uklidnil ji Egg. Zase si slamák nasadil, otočil Mistrovi hlavu a pomalu jel pryč. Ten kluk ale má dneska nedůtklivou náladu. Co vyjeli, sotvaže řekl slovo. Dunk lehounce pobídl Hroma ostruhou a brzy mezka dohnal. „Copak, zlobíš se, že jsem se tě včera nezastal proti seru Bennisovi?“ zeptal se nakvašeného panoše, když už jeli k další vesnici. „Mně se nezamlouvá o nic víc než tobě, ale prostě to je rytíř. Měl bys s ním mluvit zdvořile.“ „Jsem tvůj panoš, ne jeho,“ prohlásil chlapec. „Je to špindíra a sprosťák – a štípe mě.“ Kdyby měl jen tušení, co jsi zač, radši by se pochcal, než by se tě dotkl prstem. „Pravda, mě kdysi štípal taky.“ Dunk už na to pozapomněl, ale jen co to Egg řekl, zase se mu to vybavilo. Ser Bennis a ser Arlan patřili ke skupině rytířů, jež si najal jistý dornský kupec, aby ho v bezpečí doprovodili z Lannisportu do Princova průsmyku. Dunk tehdy nebyl o moc starší než Egg, i když pravda vyšší. Někdy mě štípl do podpaží tak moc, až se mi udělala modřina. Prsty měl jako železné kleště, ale já to seru Arlanovi nikdy neřekl. Jeden z těch dalších rytířů se poblíž Kamenného septa někam vypařil a pak se šuškalo, že se s ním Bennis pohádal a vykuchal ho. „Jestli tě ještě někdy štípne, pověz mi to a já mu to zarazím. A do té doby tě snad až tolik nezmoří, když se mu budeš starat o koně.“ „Někdo to dělat musí,“ souhlasil Egg. „Bennis ho nikdy nekartáčuje. Nikdy mu nevyčistí stání. Dokonce mu ani nedal jméno!“ „Jsou rytíři, co koním nedávají jména zásadně,“ vysvětlil mu Dunk. „Takže když kůň zahyne v boji, smutek se snáz snáší. Vždycky jde sehnat dalšího koně, ale ztratit věrného přítele, to je kruté.“ Aspoň tak to starý říkal, jenže sám se vlastní radou neřídil. Všem koním, které kdy měl, jména dal. A Dunk právě tak. „Uvidíme, kolik mužů ke věži přijde… ale ať jich bude pět nebo padesát, budeš se muset postarat i o ně.“ Egg se tvářil pohoršeně. „Musím sloužit prostým lidem?“ [ ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198271