Počkala jsem pár dní, než jsem za ní zašla. Nevím už, co jsem si vymejšlela za důvody, ale jedinej správnej byl, že jsem měla strach. Měla jsem strach vrátit se k ní do toho bytu sama, měla jsem zkrátka strach, měla jsem strach i z toho, co mi Franck píše. Zeptá se mě, jestli jsem to byla opravdu já, ta coura, kterou tuhle potkal na lovu? Zeptá se mě, kolik chlapů jsem musela vykouřit, abych si mohla dovolit tu pěknou koženou bundu? Řekne mi, jak je zklamanej a že už mě nikdy nechce vidět, tak moc se za mě stydí? Jo, měla jsem vážně strach, a tak jsem vyčkávala nejmíň pět dní, než jsem se odhodlala zaklepat na její dveře… Šla jsem tam jako dřívější Billie, tedy pěšky, v džínách a nenalíčená. Pro ni to byla samozřejmě maličkost, ale pro mě ne. Pro mě to bylo cosi jako šťastný návrat do šťastného dětství. Už si nepamatuju, jak jsem vypadala bez všech těch hnusnejch šminek, co jsem na sebe ve vrstvách na-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198230
nášela, abych se za nima schovala. Ano, měla jsem strach jít ke Claudine, ale když jsem si toho dne česala koňskej ohon, usmála jsem se na sebe do zrcadla. Ne proto, že bych si připadala krásná, ale proto, že jsem vypadala jako holčička a… ó… ten malej nečekanej úsměv mi udělal moc dobře. Ano, moc dobře…
*** Na těch obálkách skutečně stálo moje jméno… Slečna Billie u paní Claudine atd. Slečna Billie… Sakra, to bylo teda divný… Poprvé v životě jsem dostala dopis… Vlastně dokonce dopisy! Poprvé… Se skutečnou známkou, ve skutečný obálce a s písmeny, který napsala lidská bytost. Samozřejmě jsem nezůstala. Nechtěla jsem je otvírat před ní a dokonce si myslím, že jsem je nechtěla otevřít vůbec. I ty dopisy jsem si chtěla rovnou strčit do tý svý vitríny a nechat je tam nerozlepený navždycky. Strčila jsem je do kapsy a šla jsem. Šla jsem, ani nevím kam. Teda nevěděla to moje hlava, ale moje nohy jo. Jako by byly inteligentnější než já, párkrát někam zahnuly a nakonec mě zavedly až k té mé Camillině hrobce… Otevřela jsem starou branku, vklouzla dovnitř a zase si sedla pod oltářík jako tenkrát.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198230
Zapomnění, klid, ticho, lišejník, ptačí zpěv, vítr, co chrastil zrezivělými řetězy, a všechno ostatní mi dělalo taky tak dobře… Připomínalo mi to malou Billie, která ještě s nikým nespala bez okolků a která se tolik chtěla podobat dívce mnohem ušlechtilejší, než byla sama… Připomínalo mi to dobu mého života, kdy jsem se snadno učila zpaměti city, které byly tak krásné a díky nimž jsem uvěřila, že mám naději na pokračování. Kdyby byl v okolí nějakej psycholog, určitě by dokázal dobu vykládat o tom, že jsem se v tý hrobce choulila jako v matčině břiše, nebo by vypouštěl jiný bláboly v tomhle stylu, ale žádnej psychouš tu nebyl. Jenom dopisy od Francka Mumu tu byly, a to bylo zatraceně mnohem účinnější… Bylo mi fajn. Zapomněla jsem na sebe a dokonce jsem si trochu zdřímla. Za chvilku jsem se odhodlala ty dopisy otevřít, a to v pořadí, v jakým došly. První byl napsanej na čtverečkovaným listu vytrženým ze sešitu a stálo v něm: Ahoj, Billie. Doufám, že se máš dobře, já se mám dobře. Víš, nemám moc času navštěvovat o víkendu babičku, a myslím, že jí to chybí, a tak jsem se rozhodl, že ti k ní budu každý týden psát, abys za ní chodila místo mě. Děkuju, že to pro mě uděláš. Doufám, že tě to nebude moc otravovat. Pusu F. Druhý dopis byl napsaný na šeredné pohlednici jeho města s kostelem, zámkem atd.: Ahoj, Billie. Doufám, že se máš dobře, já se mám dobře. Řekni Claudine, že jsem její balíček dostal. Pusu F.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198230