Znovu vyskočil a několikrát přešel tam a nazpátek mezi záhonem růží a lavičkou. „Himlhergotsakra, co jen mám dělat?“ zeptal se nakonec ochablým hlasem a dosedl zpátky na lavičku. „Pomozte mi přece, pane profesore!“ Freud zdvihl ruce, chvilku je pozoroval v slunečním světle a potom je složil zpátky do klína. „Obávám se, že ti v tom nemohu pomoct,“ řekl. „Najít tu pravou ženu představuje v naší civilizaci jeden z nejsložitějších úkolů. A každý z nás ho musí zvládnout úplně sám. Na svět přicházíme sami a sami z něj také odcházíme. Ale ve srovnání se samotou, kterou pociťujeme, když poprvé stojíme před krásnou ženou, působí narození a smrt takřka jako velké společenské události. Od začátku jsme v rozhodujících chvílích odkázáni sami na sebe. Stále znovu se musíme ptát sami sebe, co chceme a kam chceme. Jinak řečeno: Musíš si s tím hlavu lámat sám. A jestli nedostaneš odpověď z ní, zeptej se svého srdce!“ „Od mojí hlavy se toho nedá moc očekávat,“ zamumlal Franc. „A moje zlomený srdce leží v jednom domě v Rotensterngasse.“ „Nic jiného ti nezbyde. Když se budeš na radu dál ptát starých mužů, budeš i nadále dostávat jen neuspokojivé odpovědi. A když se zeptáš obsahu poklopce, bude odpověď sice jednoznačná, ale nepovede k ničemu jinému než ke zmatku!“ „Hm,“ řekl Franc a položil si ruku na čelo, aby za ním trochu uklidnil divokou změť svých myšlenek. „A není to náhodou tak, že vaše léčení na gauči nepřináší nic jinýho, než že lidi vytlačí z vyšlapanejch, pohodlnejch cest, aby se dostali na úplně neznámý, kamenitý pole, kde si musej namáhavě hledat cestu, o který nemaj nejmenší tušení, jak vypadá, jak je dlouhá a jestli vůbec vede k nějakýmu cíli?“ Freud zdvihl obočí a pomalu otevřel ústa. „Mohlo by to tak bejt?“ zopakoval Franc. Freud polkl. „Pročpak se na mě tak divně dívate, pane profesore?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198193