život, když mě vytáhl ze sudu puštěnýho po Lužnici. „Pořád mi to dělá…“ zamumlal a usnul. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nezavolat záchranku, ale krk, zdálo se, fungoval a ostatní se spraví. Daleko horší byl Habrův vnitřek. Tam bylo nasviněno, jak v člověku umí nasvinit jen základní školství. Jednou nás s Lidkou vzali na učitelský zájezd. Čtyřicet sfouknutých svíček, řidič a my dva s nekonečnou partičkou kanasty, abychom to přežili. Možná mám dneska poslední šanci znovu ho rozsvítit. Svýho nejlepšího kámoše. Jedinýho. Mýho Habra, na jehož počest jsem si tyhle šlachovitý stromy vysázel na konci zahrady, aby lidi nečuměli na Lidku, když se v létě opaluje u bazénu. Zavolal jsem Zuze. Jako vždycky nechtěla nic vědět, a tak jsem jí to vyklopil sám. Zuza byl můj poradní hlas. Holčička, co jsem ji vysoustružil v Bulharsku po lahvince plisky. Dneska se už sama živila sochařinou a miluje dřevo stejně, jako ho miluju já. Ostatní tři kluky a Karolínku spolkne město, ale Zuza mi zůstane. „Máma má čtyřicet, víš to?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197840