Musel jsem u sebe nosit zvláštní průkaz, pracovní povolení, které platilo po dobu jednoho roku, dále povolení, jež mě opravňovalo zůstat v Izraeli přes noc, pokud bych se nestihl vrátit domů, a nakonec zvláštní potvrzení, že mohu přejíždět hranici ve vlastním voze (v té době jsme mohli jezdit přes hranici autem). Zásadní roli sehráli Šimon Glick a doktorka Carmiová, profesoři z lékařské fakulty na Ben-Gurionově univerzitě, kteří přesvědčili MacArthurovu nadaci, aby nemocnici přidělila grant na úhradu mého platu. Podpořil mě také doktor Šlomo Mor-Josef, který se stal tou dobou ředitelem Nemocnice Mošeho Soroky. Později se vyjádřil takto: „Izzeldin je výjimečný muž, který se zasazuje o vyrovnaný přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu. Chápe ho jako konflikt dvou stran a sebe vidí jako most, který může překlenout propast dělící oba tábory. Navíc se vždy chtěl vypracovat až na vrchol své profese. A tak jsem se domníval, že bychom mu měli umožnit praxi. Aby se to mohlo uskutečnit, museli jsme se postarat o kdeco — o jeho práci, o nezbytné finance, o četná povolení, která potřeboval od naší i své vlády. Všechno jsme to řešili prostřednictvím Ben-Gurionovy univerzity. Izzeldin velmi toužil rozvíjet své schopnosti, a tak jsem mu chtěl pomoci, aby mohl získat placené místo v naší nemocnici. Zbytek už dokázal sám.“ Na stáž jsem nastoupil v roce 1997, téměř rok poté, co se nám narodil první syn Muhammad. Nadja byla v domácnosti a starala se o něj i o pět starších dcer. Vím, že to měla těžké. Přes týden jsem byl pryč a často jsem sloužil i o víkendu. Situace na přechodu mezi Gazou a Izraelem zůstávala natolik nestabilní, že jsem nikdy nevěděl, jestli to stihnu do práce včas, proto jsem si pronajal v Beerševě malý byt, na jehož nájem jsem obětoval část svého měsíčního platu, který činil dva tisíce dolarů. Jinak bych se byl musel neustále strachovat, že přijdu pozdě na hodinu, nestihnu · 98 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197827