Krátká epizoda vlády zimního krále stačila, aby chrám sv. Víta zakusil ničivou ruku fanatického Kalvína a dvorního kazatele Fridrichova, Abrahama Skulteta. Po 200 letech se znovu vybíjely na uměleckých pokladech chrámu náboženské vášně a projevily se nejsilněji v scénách, jež o několik let později spolu s útěkem krále Fridricha zvěčnil Kajetán Bendl na dřevořezbách mezi pilíři vysokého kůru. Stopy tohoto pustošení se snažil zahladit Ferdinand II. a III.; v kapli sv. Zikmunda maluje na zeď Matěj Mayer české patrony, seskupené kolem modelu chrámu sv. Víta ,do chrámových vchodů se zasazují dveře s vyřezávanými reliéfy týchž světců od Kajetána Bendla, staví se kazatelna, bohatě zdobená řezbami i malbou, a zřizuje se hlavní oltář s archou, uloupenou roku 1580 z chrámu sv. Rombalda v Malíně, a o něco později se umísťují ve vysokém kůru nádherné trůny pro krále a arcibiskupa. Teprve Leopold I. se snažil dokončit torzo katedrály, aby se mohlo vyplnit proroctví, že Turci budou vyhnání z Evropy tehdy, až bude dokončen chrám sv. Víta. Roku 1673 se začalo s bořením starých pilířů, bylo vystavěno několik polí boční lodi, ale nedostatek peněz brzy zmařil dobrý Leopoldův úmysl. I jeho nástupce, Karel VI., chtěl dostavět katedrálu, ale soutěž mezi všeumělcem J. F. Schorem a reprezentantem pražského baroka, Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem, byla zbytečná. Zato se však katedrála stala jevištěm velkolepých slavností při kanonizaci nového světce Jana Nepomuckého v roce 1721 a 1729. Při první slavnosti navrhl Schor slavobrány, při druhé namaloval na průčelí chrámu obrovskou fresku s českými patrony. Svatojánské nadšení zanechalo památku v nádherném stříbrném náhrobku světce, který podle návrhu vídeňského architekta Fischera z Erlachu provedl v roce 1736 vídeňský postříbřovač Jan Josef Würth a o 20 let později k němu bylo přidáno rokokové zábradlí a celá výzdoba byla dokončena r. 1771 baldachýnem. Do třicátých let 18.století spadá i zřízení barokních tepaných mříží jednotlivých kaplí – s výjimkou rokokové mříže Martinické kaple z roku 1748 – se znaky, monogramy a letopočty. Bohatý obrazový inventář byl rozmnožen o nová plátna a do chrámového pokladu bylo během 18.století přidáno hojně bohoslužebných nádob. Barokní náhrobky v chrámu umístěné v 17. a 18.století nezůstávají sice počtem pozadu za 16. stoletím, ale neukazují na nějaké překotné změny ve vývoji. Počátkem druhé poloviny 18. století se znovu po více než 300 letech zakusil hrad a katedrála osud obléhané pevnosti. Fridrich Veliký v roce 1757 si vyhlédl chrám jako hlavní terč dělostřelby, takže dóm byl několikrát jen s největší námahou zachráněn od požáru. Polovinou 18.století končí i umělecký vývoj chrámu sv. Víta na dobu téměř sto let. Nové aktivity začínají teprve založením Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta roku 1844. Myšlenka sama nevznikla z čistě domácích důvodů, nýbrž je jen nutným důsledkem názorů, ovládajících střední Evropu. Romantismus a přeceňování středověku ve všech jeho složkách a projevech vedl nutně ke snaze po zachování středověkých památek, mezi nimiž největší zájem vyvolávaly nedokončené katedrály 14.století. Výsledkem těchto názorů je i oprava chrámu, vykonaná v letech 1859 až 1873 Josefem Krannerem, po něm nastoupil Josef Mocker, největší restaurátor 19.století. Tomuto nutno přičíst téměř celou novostavbu se dvěma věžemi v průčelí s návrhem na dostavění velké věže ve formách Petra Parléře. Největším hříchem názorů, zastávaných Mockrem a jeho
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197751
dobou, je snaha uvést chrám do původního stavu za vědomého nedbání staletého vývoje, jehož dílem chrám byl. Po třetí byly z chrámu odstraňovány a ničeny umělecké památky. Barokní oltáře, malby, sochy ... byly zastrčeny do depozitářů, nebo roztroušeny po galeriích a muzeích. Tehdy byl odstraněn z chrámu také trůn českých králů, kdežto trůn arcibiskupů byl nahrazen bezcennou čalounickou prací. Po Mockerově smrti v roce 1899 se ujal vedení stavby Kamil Hilbert, který byl vychovaný již názory jiné doby než Mocker. Díky tomu byla ponechána helmice velké věže, projektovaná záchrana Wolmutovy kruchty přenesením do příčné lodí a nové umístění některých dříve odstraněných předmětů v chrámu. Z vnitřní výzdoby staré části chrámu spadá do druhé poloviny 19. století malba oken a skel jednotlivých kaplí, která vyšla hlavně z rukou umělců, určujících vedení pražské akademie. Ke jménům Trenkwald, Schwerts, Fr. Čermák, Lhota, Sequens, Fürlich, Maixner, Fr. Ženíšek přistupuje ve 20. století ještě Fr. Urban s výzdobou Valdštejnské kaple. Sochařství se omezuje pouze na sochy svatých od Levého a Šimka a Myslbekovu monumentální sochu arcibiskupa Schwarzenberka. Povídat bychom si mohli ještě dlouho, ale stačí jen dodat, že chrám sv.Víta byl dostavěn až v roce 1929 a znovu vysvěcen.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197751
28. AURELIAN A ZENOBIA
Aurelin a Zenobia patří bezesporu k nejzajímavějším osobnostem pozdních římských dějin. Císař Aurelian dosedl na trůn roku 270 po Kristu; v tu dobu se římská veleříše pomalu rozpadala. Gallie (nynější Francie), Španělsko a Britanie se odtrhly a ustanovily si svoje vlastní panovníky; Alemanni a Frankové vtrhli na území Římské říše od Rýna a Gótové -ještě obávanější- od Dunaje. Na východě pak Persie pod Sasánovci nabyla nových sil a mladé palmýrské království rovněž utužovalo svoji moc. Aurelian však za svého pětiletého panování obnovil lstivými vítězstvími jednotu světové Římské říše a získal si proto jméno „obnovitel světa“ (restitutor orbis). Sotva se Aurelius zmocnil galského císaře Tetricuse a jeho území, ihned obrátil zbraně proti Zenobii, proslulé „královně Palmýry a Východu“. Novodobá Evropa se honosila několika osvícenými ženami, které nesly tíhu vlády se vší slávou; ani naše doba není chudá na takové znamenité ženy. V Asii však, opomeneme-li Semiramidu a její záhadné činy, Zanobia je snad jediná žena, jejíž vznešený duch zlomil otrockou netečnost, kterou tamní podnebí a zvyky vložily jako kletbu na její pohlaví. Tvrdila o sobě, že pochází z rodu makedonských králů, kteří kdysi panovali v Egyptě. A skutečně: krásou se prý vyrovnala své královské pramatce Kleopatře, ale daleko ji předčila mravní čistotou a srdnatostí. Zenobii ctili všichni současníci jako nejspanilější a nejrekovnější ženu pod sluncem. Měla tmavou pleť, její zuby se prý skvěly bělostí perel a její černé oči sálaly neobyčejným ohněm, který poněkud tlumila líbezná něha. Svou mužskou chápavost prohlubovala a zušlěchťovala studiem. Uměla nejenom latinsky, ale stejně dokonale ovládala jazyk řecký, syrský a egyptský. K své vlastní potřebě si načrtla nárys dějin východních národů a pod vedením moudrého Longina porovnávala Homéra a Platona.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197751