Krátká epizoda vlády zimního krále stačila, aby chrám sv. Víta zakusil ničivou ruku fanatického Kalvína a dvorního kazatele Fridrichova, Abrahama Skulteta. Po 200 letech se znovu vybíjely na uměleckých pokladech chrámu náboženské vášně a projevily se nejsilněji v scénách, jež o několik let později spolu s útěkem krále Fridricha zvěčnil Kajetán Bendl na dřevořezbách mezi pilíři vysokého kůru. Stopy tohoto pustošení se snažil zahladit Ferdinand II. a III.; v kapli sv. Zikmunda maluje na zeď Matěj Mayer české patrony, seskupené kolem modelu chrámu sv. Víta ,do chrámových vchodů se zasazují dveře s vyřezávanými reliéfy týchž světců od Kajetána Bendla, staví se kazatelna, bohatě zdobená řezbami i malbou, a zřizuje se hlavní oltář s archou, uloupenou roku 1580 z chrámu sv. Rombalda v Malíně, a o něco později se umísťují ve vysokém kůru nádherné trůny pro krále a arcibiskupa. Teprve Leopold I. se snažil dokončit torzo katedrály, aby se mohlo vyplnit proroctví, že Turci budou vyhnání z Evropy tehdy, až bude dokončen chrám sv. Víta. Roku 1673 se začalo s bořením starých pilířů, bylo vystavěno několik polí boční lodi, ale nedostatek peněz brzy zmařil dobrý Leopoldův úmysl. I jeho nástupce, Karel VI., chtěl dostavět katedrálu, ale soutěž mezi všeumělcem J. F. Schorem a reprezentantem pražského baroka, Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem, byla zbytečná. Zato se však katedrála stala jevištěm velkolepých slavností při kanonizaci nového světce Jana Nepomuckého v roce 1721 a 1729. Při první slavnosti navrhl Schor slavobrány, při druhé namaloval na průčelí chrámu obrovskou fresku s českými patrony. Svatojánské nadšení zanechalo památku v nádherném stříbrném náhrobku světce, který podle návrhu vídeňského architekta Fischera z Erlachu provedl v roce 1736 vídeňský postříbřovač Jan Josef Würth a o 20 let později k němu bylo přidáno rokokové zábradlí a celá výzdoba byla dokončena r. 1771 baldachýnem. Do třicátých let 18.století spadá i zřízení barokních tepaných mříží jednotlivých kaplí – s výjimkou rokokové mříže Martinické kaple z roku 1748 – se znaky, monogramy a letopočty. Bohatý obrazový inventář byl rozmnožen o nová plátna a do chrámového pokladu bylo během 18.století přidáno hojně bohoslužebných nádob. Barokní náhrobky v chrámu umístěné v 17. a 18.století nezůstávají sice počtem pozadu za 16. stoletím, ale neukazují na nějaké překotné změny ve vývoji. Počátkem druhé poloviny 18. století se znovu po více než 300 letech zakusil hrad a katedrála osud obléhané pevnosti. Fridrich Veliký v roce 1757 si vyhlédl chrám jako hlavní terč dělostřelby, takže dóm byl několikrát jen s největší námahou zachráněn od požáru. Polovinou 18.století končí i umělecký vývoj chrámu sv. Víta na dobu téměř sto let. Nové aktivity začínají teprve založením Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta roku 1844. Myšlenka sama nevznikla z čistě domácích důvodů, nýbrž je jen nutným důsledkem názorů, ovládajících střední Evropu. Romantismus a přeceňování středověku ve všech jeho složkách a projevech vedl nutně ke snaze po zachování středověkých památek, mezi nimiž největší zájem vyvolávaly nedokončené katedrály 14.století. Výsledkem těchto názorů je i oprava chrámu, vykonaná v letech 1859 až 1873 Josefem Krannerem, po něm nastoupil Josef Mocker, největší restaurátor 19.století. Tomuto nutno přičíst téměř celou novostavbu se dvěma věžemi v průčelí s návrhem na dostavění velké věže ve formách Petra Parléře. Největším hříchem názorů, zastávaných Mockrem a jeho
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197751