Nicméně v obepnutých černých šatech (obvykle jsem si vybírala takové, aby mi zamaskovaly ty části těla, které jsem neměla v oblibě, zejména tukové polštáře na zádech), s obrovskýma očima… najednou jsem vypadala jako někdo úplně jiný. Ne jako ta mladá Anna, které na ničem nezáleží a sedává v zadních lavicích. Ani ne jako ta nedávná Anna, s lehce vystresovaným výrazem a vráskami vyčerpání a ostražitosti kolem očí. Ne, vypadala jsem jako někdo úplně cizí a nový. Pokusila jsem se o úsměv, ale nešel dohromady s mým novým vzezřením, které bylo víc tajemné a míň přátelské. Sami se zasmál: „Křeníš se?“ „Ne!“ odpověděla jsem a zrudla. „Ale jo! Líbí se ti, co vidíš.“ „NE!“ „Ale to je správný!“ řekl. „Máš na to plný právo. Tak. Jdeme. Martini.“ Následovala jsem jej ven do potemnělé městské noci. Turisté se svými pestrobarevnými batůžky a mapami vzhůru nohama se už stáhli do hotelů a velkých restaurací s obrázkovými jídelníčky, jichž bylo plné Place de la Concorde. Noc jako by patřila jen nám. Naskočili jsme do autobusu, který nás převezl přes most a do kopce na sever, na Montmartre. Claire často mluvila o Montmartru, bylo to její oblíbené místo. Říkala, že jedině tam, když v parných dnech vystoupala po schodech a posadila se nahoře, trochu foukal vítr. Říkala taky, že tam vždycky zaparkovali jejich malé auto a na schodech si dávali piknik. To měli štěstí, pomyslela jsem si, když jsem teď viděla všechny ty zákazy parkování. Sami vyskočil z autobusu a vedl mě dolů boční uličkou a pak další. Neměla jsem ani nejmenší tušení, kde jsem. Občas jsem zaslechla cinkání skleniček a útržky veselého hovoru, nebo nasála vůni česneku a cibule a lehce rozpáleného oleje linoucí se z kuchyně, nebo jsem ucítila lahodnou vůni teplého chleba z nočních
– 102 –
BAJECNY KRAMEK S COKOLADOU.indd 102
28.7.2014 16:50:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197692