MAMI, NEUMÍM NIC JINÉHO NEŽ KVÁKAT!
na kameni, který trčel do prostoru nad útesem. Lasice zmizela a Ratolístka omdlela. „Uteč, zlatíčko!“ mumlala ještě ne zcela při vědomí. Pak otevřela oči. Neviděla nic, nemohla se hýbat. Měla něco v zobáku. Vyplivla to, vypadalo to jako kus masa. Vyklovla ho asi z lasice. „Zlatíčko! Zlatíčko!“ rozhlížela se kolem a hledala Zelenáčka. Všude bylo hrozné ticho. Dostala ho? Je mrtvý? Oči se jí zalily slzami. Jeho ztráta by byla mnohem horší než palčivá bolest utržených ran. „Odporná bestie. Proč si nevzala mě? Zelenáček byl ještě tak mladý…“ Ratolístka bezvládně zavřela oči. Připadla si bez síly a bez vůle jako kdysi, když ležela v jámě smrti. Ale najednou – co to? „Mami! Vstávej!“ Nad hlavou pocítila závan větru a uslyšela Zelenáčkův hlas. Otevřela překvapeně oči. Nemohla tomu uvěřit. Zelenáček mával křídly a vznášel se nad ní. Sice trošku vrávoravě, ale zcela určitě letěl. „No ne! Co se ti stalo s křídly?“ „To je úžasný, viď? Prostě jsem musel utéct, a tak jsem se najednou vznesl. Já umím létat!“ dal Zelenáček průchod své radosti. Ratolístka nemohla pohnutím ani promluvit. A tak se jen usmívala. Stal se zázrak. 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197200