A . E l N a s i f , C . O b b e r • M am i ,
slituj
se
Po těch slovech jsem se vytratila, slyšela jsem dost. Otec vyšel z ložnice, když už jsem byla ve svém pokoji o patro níž. Slyšela jsem, jak si v kuchyni otvírá láhev piva a nadává. Natáhla jsem se na postel. Ležela jsem strnule, srdce mi vzrušením bušilo. „Nedělej si zbytečné naděje, Amani, nedoufej.“ A přesto mě jenom zmínka o možnosti vrátit se do Itálie tolik rozčílila, že jsem nemohla dýchat, ani rozumně uvažovat. Copak se mi to jenom zdálo? Měla jsem halucinace? Způsobily to léky? Ne! Slyšela jsem to, slyšela jsem dobře. Mluvili o návratu do Itálie, do té Itálie, kde jsem vyrůstala, s mými ulicemi, mým domem, mým životem, kde byl Andrea! Měla jsem být šťastná, ale místo toho jsem byla vyděšená, strachem zmrtvělá. Strachem, že to není pravda, strachem, že znovu spadnu do sarkofágu, v němž jsem vegetovala a z něhož jako bych se v tom okamžiku začínala zvedat, nehmotná, živá. Tu noc jsem nezamhouřila oči, nedokázala jsem se uklidnit, pohnout se, doufat. Když začalo svítat, byla jsem celá rozlámaná a koberce se toho rána zdály být jako z olova. I ty koberce. Špehovala jsem rodiče každý večer. Otec stále chtěl, aby matka odjela, a ona postupem času povolovala. Ale jako podmínku si kladla, že mě vezme s sebou. „Neief ji zabije!“ ječela jednou. „Příliš ho ponížila, při první příležitosti ji zabije!“ Ta nahá, krutá pravda byla najednou bližší, hmatatelnější a reálnější, když jsem ji slyšela od ní. Věděla jsem, že Neief mě nenávidí pro mou vzdorovitost, protože jsem odolávala, protože jsem neumírala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197032