rozsudky velkého senátu
zabezpečovala stažení všech ruských vojenských důstojníků včetně těch, kteří byli z armády propuštěni před jejím vstupem v platnost, a nutila jejich rodiny, aby opustily lotyšsko, nebyla sama o sobě v rozporu s Úmluvou. Bylo vlastně možno říci, že smlouva respektovala rodinný život v tom smyslu, že zachovávala rodinnou jednotku. zasáhlo-li stažení přesto do určité míry do soukromého života a obydlí stěžovatelů, nešlo o zásah nepřiměřený, vezmou-li se v úvahu podmínky služby vojenských důstojníků. zejména stažení vojáků v aktivní službě a jejich rodin bylo možno přirovnat k přesunu v průběhu běžné vojenské služby. navíc pokračující přítomnost vojáků v aktivní službě by mohla být považována za neslučitelnou se suverenitou nezávislého státu a za hrozbu pro národní bezpečnost. veřejný zájem na vystěhování stěžovatelek a na vystěhování jejich rodin by proto běžně převážil nad zájmem jednotlivců zůstat lotyšsku.
podle názoru soudu však nebylo možno vyloučit, že zvláštní okolnosti způsobí, že se vystěhování stane z hlediska Úmluvy neoprávněným. oprávněnost se zejména nevztahovala ve stejném rozsahu na penzionované důstojníky a jejich rodiny. v tomto případě skutečnost, že manžel první stěžovatelky byl v období, kdy se před soudem projednávala zákonnost setrvání rodiny stěžovatelek v lotyšsku v důchodu, neměla vliv na rozhodnutí o jejich postavení. z informace, kterou poskytla vláda o řešení některých obtížných případů, vyplynulo, že orgány předpokládaly, že měly určitou volnost, která jim umožňovala zabezpečit respektování soukromého a rodinného života a obydlí. takové zmírnění tvrdosti, které se neomezovalo pouze na občany lotyšska, bylo uplatňováno případ od případu a nezdálo se, že orgány zkoumaly, zda každá jednotlivá osoba představovala konkrétní nebezpečí pro národní bezpečnost či národní pořádek. veřejný zájem byl chápán spíše v abstraktním smyslu. systém stahování zahraničních jednotek a jejich rodin byl založen na obecném rozhodnutí, že jejich vystěhování je nevyhnutelné z hlediska národní bezpečnosti, a nebylo možno jej jako takový považovat v rozporu s článkem 8 Úmluvy.
avšak implementace tohoto systému bez jakékoli možnosti zohlednit okolnosti týkající se jednotlivců není s tímto ustanovením slučitelná. přestože stěžovatelky nebyly lotyšského původu, žily v lotyšsku v souvislosti s výkonem vojenské služby členů jejich rodiny v sovětské armádě a vytvořily si pouta nemající žádnou souvislost s jejich postavením. navíc nebylo prokázáno, že jejich úroveň znalosti lotyšského jazyka byla nedostatečná k běžnému životu. v daném období proto byly dostatečně integrované do lotyšské společnosti a nebylo možno je pokládat za osoby ohrožující národní bezpečnost jenom proto, že patřily k rodině otce první stěžovatelky, bývalého sovětského důstojníka, který odešel v roce 1986 do důchodu, neboť zůstal v zemi a sám se nepovažoval za osobu přestavující takové nebezpečí. za daných okolností tak nebylo podle názoru soudu možno pokládat vystěhování stěžovatelek za nezbytné v demokratické společnosti. Výrok rozsudku: Článek 8 byl porušen (11 hlasů proti 6).
pokud šlo o námitku porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, nebylo podle názoru soudu potřebné rozhodnout o této části stížnosti samostatně.
Výrok rozsudku: soud nepokládal za nezbytné zabývat se samostatně porušením článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy (11 hlasů proti 6).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196956
slIvenko
na poli článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy soud konstatoval, že nebylo sporu o tom, že zadržení stěžovatelek bylo nařízeno v rámci vyhošťovacího řízení, které proti nim v příslušných dnech probíhalo. nebylo navíc možno říci, že tato řízení nebyla konána s náležitým úsilím.
pokud šlo o otázku zákonnosti zbavení svobody v souladu s řízením „stanoveným zákonem“, soud vyslovil názor, že i když přistěhovalecký úřad zohlednil skutečnost, že zatčení stěžovatelek bylo unáhlené, existence formálních chyb v příkazu k zadržení nečinila jejich zbavení svobody nezákonným, zejména pokud byla, jako v tomto případě, údajná chyba napravena propuštěním stěžovatelek. navíc názor přistěhovaleckého úřadu nemusel být správný, protože příkaz k vyhoštění byl konečný a bylo zřejmé, že žádné další prostředky nápravy k dispozici nejsou. v této souvislosti bylo důležité, že přistěhovalecký úřad nekonal na „žádost“. I příkaz k zatčení vycházel z ustanovení vnitrostátního práva a neprokázalo se, že by policie konala ve zlém úmyslu nebo svévolně. Výrok rozsudku: Článek 5 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen (16 hlasů proti 1).
k námitkám porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy soud uvedl, že dříve, než bylo možno soudní cestou přezkoumat zákonnost jejich zadržení, byly stěžovatelky propuštěny. soud v tomto kontextu připomněl, že článek 5 odst. 4 Úmluvy nezaručuje prostředek nápravy, který lze použít na přezkoumání zákonnosti zbavení svobody, které již skončilo. konstatoval, že nebylo potřebné přezkoumávat skutkovou podstatu těchto námitek stěžovatelek.
Výrok rozsudku: soud nepokládal za nezbytné zabývat se touto částí stížnosti (jednomyslně).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196956
rozsudky velkého senátu
32. Ezeh a Connors proti Spojenému království
Čísla stížností: 39665/98 a 40086/98 Datum rozsudku: 9. října 2003 Dotčené články Úmluvy: čl. 6 odst. 3 písm. c) (práva obhajoby)
Anotace: neumožnění právního zastoupení vězňům ve vězeňském disciplinárním řízení Klíčová slova: trestní obvinění, práva obhajoby, obhajovat se za pomoci obhájce
Související judikatura: Bendenoun proti Francii, § 47; Benham proti Spojenému království, § 56; Campbell a Fell proti Spojenému království, § 68–69 a 71–73; Demicoli proti Maltě, § 34; Engel a další proti Nizozemsku, § 81–83 a 85; Garyfallou AEBE proti Řecku, § 33 a 34; Christine Goodwin proti Spojenému království, § 124; K. a T. proti Finsku, § 140; Kingsley proti Spojenému království, § 34 a 43; Öztürk proti Německu, § 53–54; Stafford proti Spojenému království, § 64 a 79; Weber proti Švýcarsku, § 34
I. Skutkový stav
Během výkonu velmi dlouhých trestů odnětí svobody byli stěžovatelé, britští státní příslušníci, obžalováni ze spáchání trestných činů proti vězeňskému pořádku. první stěžovatel byl obžalován z vyhrožování sociálnímu kurátorovi zavražděním. druhý stěžovatel byl obžalován z napadení vězeňského dozorce. Žádosti stěžovatelů, aby jim bylo povoleno právní zastoupení na jednáních, na kterých byly tyto věci projednávány, guvernér zamítl. oba dva byli shledáni vinnými a odsouzeni k dalším trestům odnětí svobody v trvání čtyřiceti sedmi dní. následně jim byla zamítnuta možnost podat žádost o soudní přezkum.
II. Námitky
stěžovatelé namítali, s odvoláním na článek 6 Úmluvy, že jim bylo upřeno alternativně právní zastoupení a právní pomoc v řízení před guvernérem.
III. Právní posouzení
k otázce aplikovatelnosti článku 6 Úmluvy soud judikoval, že s přihlédnutím k vězeňskému prostředí bylo vhodné použít kritérium stanovené v rozsudku v případu Engel. tvrzení vlády, že by odstranění pravomoci vězeňských guvernérů uložit další dny vězení podkopalo vězeňskou disciplínu, nebylo přesvědčivé. vláda nevysvětlila, proč by celá řada jiných vhodných trestů, které se následně rozšířily, neměla srovnatelný účinek na zachování účinnosti systému vězeňské disciplíny. nebylo jednoznačně prokázáno, že se disciplinární potřeby ve skotsku, kde bylo zakázáno ukládat další dny vězení, výrazně odlišovaly od anglie a Walesu, a praktické překážky (administrativní a finanční obtíže a průtahy v posuzování), které vytvořil nový systém zavedený v důsledku rozhodnutí komory, samy o sobě nebránily aplikaci článku 6.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196956