rozsudky velkého senátu
zabezpečovala stažení všech ruských vojenských důstojníků včetně těch, kteří byli z armády propuštěni před jejím vstupem v platnost, a nutila jejich rodiny, aby opustily lotyšsko, nebyla sama o sobě v rozporu s Úmluvou. Bylo vlastně možno říci, že smlouva respektovala rodinný život v tom smyslu, že zachovávala rodinnou jednotku. zasáhlo-li stažení přesto do určité míry do soukromého života a obydlí stěžovatelů, nešlo o zásah nepřiměřený, vezmou-li se v úvahu podmínky služby vojenských důstojníků. zejména stažení vojáků v aktivní službě a jejich rodin bylo možno přirovnat k přesunu v průběhu běžné vojenské služby. navíc pokračující přítomnost vojáků v aktivní službě by mohla být považována za neslučitelnou se suverenitou nezávislého státu a za hrozbu pro národní bezpečnost. veřejný zájem na vystěhování stěžovatelek a na vystěhování jejich rodin by proto běžně převážil nad zájmem jednotlivců zůstat lotyšsku.
podle názoru soudu však nebylo možno vyloučit, že zvláštní okolnosti způsobí, že se vystěhování stane z hlediska Úmluvy neoprávněným. oprávněnost se zejména nevztahovala ve stejném rozsahu na penzionované důstojníky a jejich rodiny. v tomto případě skutečnost, že manžel první stěžovatelky byl v období, kdy se před soudem projednávala zákonnost setrvání rodiny stěžovatelek v lotyšsku v důchodu, neměla vliv na rozhodnutí o jejich postavení. z informace, kterou poskytla vláda o řešení některých obtížných případů, vyplynulo, že orgány předpokládaly, že měly určitou volnost, která jim umožňovala zabezpečit respektování soukromého a rodinného života a obydlí. takové zmírnění tvrdosti, které se neomezovalo pouze na občany lotyšska, bylo uplatňováno případ od případu a nezdálo se, že orgány zkoumaly, zda každá jednotlivá osoba představovala konkrétní nebezpečí pro národní bezpečnost či národní pořádek. veřejný zájem byl chápán spíše v abstraktním smyslu. systém stahování zahraničních jednotek a jejich rodin byl založen na obecném rozhodnutí, že jejich vystěhování je nevyhnutelné z hlediska národní bezpečnosti, a nebylo možno jej jako takový považovat v rozporu s článkem 8 Úmluvy.
avšak implementace tohoto systému bez jakékoli možnosti zohlednit okolnosti týkající se jednotlivců není s tímto ustanovením slučitelná. přestože stěžovatelky nebyly lotyšského původu, žily v lotyšsku v souvislosti s výkonem vojenské služby členů jejich rodiny v sovětské armádě a vytvořily si pouta nemající žádnou souvislost s jejich postavením. navíc nebylo prokázáno, že jejich úroveň znalosti lotyšského jazyka byla nedostatečná k běžnému životu. v daném období proto byly dostatečně integrované do lotyšské společnosti a nebylo možno je pokládat za osoby ohrožující národní bezpečnost jenom proto, že patřily k rodině otce první stěžovatelky, bývalého sovětského důstojníka, který odešel v roce 1986 do důchodu, neboť zůstal v zemi a sám se nepovažoval za osobu přestavující takové nebezpečí. za daných okolností tak nebylo podle názoru soudu možno pokládat vystěhování stěžovatelek za nezbytné v demokratické společnosti. Výrok rozsudku: Článek 8 byl porušen (11 hlasů proti 6).
pokud šlo o námitku porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, nebylo podle názoru soudu potřebné rozhodnout o této části stížnosti samostatně.
Výrok rozsudku: soud nepokládal za nezbytné zabývat se samostatně porušením článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy (11 hlasů proti 6).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196956