Rozvod a vztahy mezi rodiči a dětmi
sením odvolacího soudu bylo k odvolání otce potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelé tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo jako občanů Francouzské republiky pobývat na jejím území a kdykoliv se tam vrátit, zaručené Všeobecnou deklarací lidských práv, Evropskou úmluvou o občanství (správně Evropskou úmluvou o státním občanství, č. 76/2004 Sb. m. s.), a čl. 8 Lisabonské smlouvy (správně Smlouvy o Evropské unii v konsolidovaném znění, 2010/C 83/01), právo volného pohybu osob podle čl. 39 – čl. 48 Smlouvy o založení Evropských společenství (správně nyní čl. 45 – čl. 54 Smlouvy o fungování Evropské unie v konsolidovaném znění, 2010/C 83/01), a základní práva podle čl. 29 Úmluvy o právech dítěte, podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že je právem nezletilé i v jejím zájmu, aby se stýkala se svými francouzskými příbuznými (některými ve velmi pokročilém věku), seznamovala se s bohatou kulturou Francie a jezdila do Francie k moři. Navíc je nyní ve věku klíčovém pro správné a přirozené osvojení francouzského jazyka. Proto není možné čekat na konec soudního řízení, který může s ohledem na vadnou kvalitu provedených znaleckých posudků nastat až za několik let. Jsou rozváděny konkrétní situace, v nichž matka vzdor předchozímu souhlasu náhle a neočekávaně zamezila styku nezletilé s jejími francouzskými příbuznými. Napadená rozhodnutí jsou tedy v rozporu s právem na volný pohyb osob v rámci Evropské unie a s právem nezletilé na výchovu zaměřenou na posilování úcty k vlastní kultuře, jazyku a hodnotám země původu. Dochází rovněž ke zvýhodňování matky, která není nijak omezována v možnosti cestovat s nezletilou, a na rozdíl od otce není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nabádána
98
k takovému postupu, který by přispěl k co nejrychlejšímu konečnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatel rovněž namítá, že rychlost řízení není sama o sobě smyslem soudního řízení, aby byl v důsledku ní otec nucen přistoupit na matčiny podmínky týkající se výživného. Jde totiž především o ochranu právům nezletilé, která musí být ze strany soudů poskytována v kterémkoliv okamžiku soudního řízení a není tudíž možné, aby byla tato ochrana odepřena jen kvůli nátlaku matky na otce. Tím spíše, že v dané fázi vývoje nezletilé může mít takové omezení negativní vliv na celý její další život. V daném případě tedy byla soudní moc uplatněna mimo zákonný rámec, neboť napadenými rozhodnutími došlo k porušení práv, která jimi měla být chráněna.
Současně bylo s odkazem na § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), navrženo, aby byla České republice uložena povinnost nahradit stěžovatelům jejich náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem s ohledem na to, že jejich práva měla být ochráněna odpovídajícími prostředky již v řízení před obecnými soudy, a pokud by obecné soudy napadená rozhodnutí nevydaly, nedošlo by ani ke vzniku těchto nákladů.
Konečně stěžovatelé navrhli, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí s tím, že takový odklad není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jejich výkon by pro ně znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při jejich výkonu může vzniknout České republice. […..]
Skutková východiska
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 21/2009, z nějž zjistil, že matka podala dne 9. dubna
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196939