( 103 )
K ATEGOR ICK Ý IMPER ATI V (K ANT)
Charakteristickým způsobem Zlaté pravidlo kritizoval a rozvinul Immanuel Kant. Vytýkal mu několik věcí, zejména to, že chce morální soudy odvozovat z nereflektovaných pocitů – moderně řečeno preferencí – jednoho každého člověka. Takový soud by se opíral jen o jeho vlastní zkušenost a stával by se tak podle Kanta závislým na nahodilé a partikulární empirii. Přitom zkušenost každého člověka je jiná a během života se výrazně mění, nemůže tedy být spolehlivým a už vůbec ne univerzálním vodítkem mravního hodnocení a rozhodování. Tím může být jedině rozum, podle obecného přesvědčení racionalistů všem lidem nutně společný, který vychází a dedukuje z nepochybných zásad jako předpokladů. Kant na jedné straně pochybuje o tom, že by všichni lidé měli podobnou zkušenost – jak předpokládá Zlaté pravidlo – a místo toho postuluje neosobní rozum a rovnost, která je racionálním důsledkem základního předpokladu individuální svobody.194 Kantovy obavy plynou ze seznámení s britskou tradicí „mravního citu“, racionálně těžko uchopitelného, která vedla nejprve k sentimentalismu a vyvrcholila Humovou radikální skepsí.195 Proti té chce Kant postavit pevnou a neotřesitelnou – tudíž čistě racionální a formální – hráz. Inspiroval se přitom ideou mravního citu, od poznání odlišného a autonomního, na rozdíl od jejích britských zastánců se však nechtěl smířit s tím, že by se mohla vymknout rozumové kontrole. Mravní rozhodování se sice zásadně liší od vědecké argumentace a obecného poznávání vůbec, přesto se dá racionálně zkoumat, a dokonce i založit. Kantovi koneckonců nešlo o popis a vysvětlení, jak se lidé mravně rozhodují, nýbrž o ustavení nejvyššího mravního principu a priori, jímž se každé Vlastní svoboda člověka, uznání toho, že je původcem svých činů, je myslitelná jen jako obecný zákon. Všichni skutečně svobodní lidé se tedy musí navzájem za takové uznávat. Srv. I. Kant, Základy metafysiky mravů, str. 109nn. 195 Ve snaze vyložit původ všech mravních skutečností z individuálního zájmu o ochranu majetku (Treatise III.2.2) dospěl Hume k názoru, že představa svobody je „fantastická“ a „absurdní“ a že lidské jednání se řídí nutností stejně jako přírodní jevy. „Přírodní a mravní zkušenost (evidence) se navzájem podporují tak dobře, že tvoří jediný řetězec argumentů, takže se neostýcháme připustit, že mají tutéž povahu a odvozují se z totožných principů.“ (Hume, Treatise II.3.1). Proto se už pro Huma mravnost redukuje na užitečná pravidla morálky, především pokud se týkají majetku. To je asi jediný důvod, proč se právě Hume – radikální popírač svobody – těší takové přízni současných neoliberálů: o svobodu se jim patrně také nejedná. 194
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196931