( 103 )
K ATEGOR ICK Ý IMPER ATI V (K ANT)
Charakteristickým způsobem Zlaté pravidlo kritizoval a rozvinul Immanuel Kant. Vytýkal mu několik věcí, zejména to, že chce morální soudy odvozovat z nereflektovaných pocitů – moderně řečeno preferencí – jednoho každého člověka. Takový soud by se opíral jen o jeho vlastní zkušenost a stával by se tak podle Kanta závislým na nahodilé a partikulární empirii. Přitom zkušenost každého člověka je jiná a během života se výrazně mění, nemůže tedy být spolehlivým a už vůbec ne univerzálním vodítkem mravního hodnocení a rozhodování. Tím může být jedině rozum, podle obecného přesvědčení racionalistů všem lidem nutně společný, který vychází a dedukuje z nepochybných zásad jako předpokladů. Kant na jedné straně pochybuje o tom, že by všichni lidé měli podobnou zkušenost – jak předpokládá Zlaté pravidlo – a místo toho postuluje neosobní rozum a rovnost, která je racionálním důsledkem základního předpokladu individuální svobody.194 Kantovy obavy plynou ze seznámení s britskou tradicí „mravního citu“, racionálně těžko uchopitelného, která vedla nejprve k sentimentalismu a vyvrcholila Humovou radikální skepsí.195 Proti té chce Kant postavit pevnou a neotřesitelnou – tudíž čistě racionální a formální – hráz. Inspiroval se přitom ideou mravního citu, od poznání odlišného a autonomního, na rozdíl od jejích britských zastánců se však nechtěl smířit s tím, že by se mohla vymknout rozumové kontrole. Mravní rozhodování se sice zásadně liší od vědecké argumentace a obecného poznávání vůbec, přesto se dá racionálně zkoumat, a dokonce i založit. Kantovi koneckonců nešlo o popis a vysvětlení, jak se lidé mravně rozhodují, nýbrž o ustavení nejvyššího mravního principu a priori, jímž se každé Vlastní svoboda člověka, uznání toho, že je původcem svých činů, je myslitelná jen jako obecný zákon. Všichni skutečně svobodní lidé se tedy musí navzájem za takové uznávat. Srv. I. Kant, Základy metafysiky mravů, str. 109nn. 195 Ve snaze vyložit původ všech mravních skutečností z individuálního zájmu o ochranu majetku (Treatise III.2.2) dospěl Hume k názoru, že představa svobody je „fantastická“ a „absurdní“ a že lidské jednání se řídí nutností stejně jako přírodní jevy. „Přírodní a mravní zkušenost (evidence) se navzájem podporují tak dobře, že tvoří jediný řetězec argumentů, takže se neostýcháme připustit, že mají tutéž povahu a odvozují se z totožných principů.“ (Hume, Treatise II.3.1). Proto se už pro Huma mravnost redukuje na užitečná pravidla morálky, především pokud se týkají majetku. To je asi jediný důvod, proč se právě Hume – radikální popírač svobody – těší takové přízni současných neoliberálů: o svobodu se jim patrně také nejedná. 194
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196931
( 104 )
rozhodování z principu musí řídit.196 Proto rozlišil „říši nutnosti“, v níž se pohybuje vědecké poznání na základě přírodních zákonů, a „říši účelů“ nebo také svobody, v níž se děje lidské rozhodování a jednání. Tomu odpovídá také dvojí rozum, teoretický a praktický, který ve své oblasti vychází z postulátu svobody a je tak imunní proti náporu filosofického determinismu, který už v jeho době začal myšlenku svobody podrývat. Kantův praktický rozum na ní naopak staví, přesto je to rozum a nemůže se tedy spokojit s pouhou zkušeností a citem. Svůj hlavní objev, který dodnes určuje značnou část praktické filosofie, Kant sám nazval kategorický imperativ. Je to základní zásada, která neslouží poznávání pravdy jako přírodní zákony, nýbrž přikazuje. Proto Kant použil pojem „imperativ“, jeho moderní následovníci často hovoří o „preskriptivních“ nebo „kontrafaktických“ výpovědích a výrocích. Od běžných hypotetických imperativů, podmíněných a diktovaných běžnými cíli či účely – chceš-li X, udělej Y – se zásadně liší svou nepodmíněností či kategoričností: musí platit pro každého člověka a nezávisle na čemkoli jiném, vždy a všude. Jednání podle kategorického imperativu nemůže být zdůvodněno žádným účelem, nýbrž výhradně „úctou k (tomuto) zákonu“. V Základech metafyziky mravů z roku 1785 jej Kant formuluje takto: „Jednej vždy tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát principem všeobecného zákonodárství.“ Z toho pak odvozuje jako důsledek: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ Nakonec ještě zdůrazňuje obecně axiomatickou povahu tohoto imperativu a neváhá jej položit na roveň racionalisticky – nikoli empiricky – chápaným zákonům přírody: „Jednej podle maxim, které mohou mít zároveň za předmět samy sebe jako obecné přírodní zákony.“197 I. Kant, Základy metafyziky mravů, Praha 1990, str. 53; AA IV, str. 388. Citováno podle českého překladu L. Menzela, Praha 1990, str. 84, 91 a 99; AA IV, str. 421nn. – Slovo Naturgesetz je ovšem pro Kanta ještě pojem filosofický, nikoli vědecký, a míní něco, co není v lidských rukou. Tím se tento výrok liší od podobně znějících výroků Humových. 196 197
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196931
( 105 )
Abychom Kantovi správně rozuměli, je třeba ještě vysvětlit povahu jeho „maximy“ a její vztah k (morálním) pravidlům. V jedné poznámce z pozůstalosti jej Kant vysvětluje takto: „Charakter člověka vyžaduje, aby si nejdříve kladl maximy a pak teprve pravidla. Pravidla, pokud nejsou omezena maximami, jsou pedantská … Jsou to jen chodítka (Gängelwagen) pro nedospělé. Maxima musí soudnosti určovat, který případ pod pravidlo spadá.“198 Maxima tedy není obsahové pravidlo, nýbrž obecná zásada nebo postoj, kterým se má výběr pravidla řídit. Kategorický imperativ tak navazuje na myšlenku rovnováhy a vyrovnání, místo reciprocity Zlatého pravidla však zavádí kritérium „všeobecného zákonodárství“. Tím se mravnost nepochybně objektivizuje a univerzalizuje,199 takže mravní soudy může vynášet na tomto základě každý, nikoli jen jednající sám ve svém svědomí, a blíží se tak právu. Ve snaze vyloučit cokoliv, co by nějak záviselo na zkušenosti, musí ovšem předmět mravnosti významně zúžit: morální hodnocení se může týkat pouze „vůle“ čili rozhodování samého. Jeho „maximy“ mají podobu omezujících pravidel rozhodování a pohybují se tedy v oblasti, kterou jsme dříve označili jako oblast individuální morálky, nikoli etiky jako kladení cílů a hledání nejlepšího. Tímto zakladatelským činem Kant otevřel možnost racionálního zkoumání mravnosti, které se neodvolává na náboženské autority, nýbrž zakládá se pouze na předpokladech samostatně uvažujícího, rozumného a odpovědného jednotlivce a jeho svobody, z nichž lze odvodit zásadu lidské rovnosti. Kategorický imperativ v obou svých formách je pak nutným důsledkem uznání všech ostatních jako stejně svobodných a odpovědných bytostí a přesně tak odpovídá osvícenské představě lidské společnosti jako sdružení sobě rovných, v němž platí pouze dobrovolně přijímaná autorita panovníka a v němž nelze připustit žádná privilegia. Kant důrazně odmítá, že by se člověk měl podřizovat nějakým pravidlům a zákonům, pokud mu je vnucuje cizí autorita, případně hrozba. Taková heteronomie by byla přímým popřením lidské svobody. Na druhé straně se ovšem svobodný a odpovědný člověk musí nutně podřídit pravidlům, která mu diktuje vlastní rozum, například právě v podobě kategorického imperativu nebo I. Kant, Lose Blätter, Nr. 1164, AA XV, str. 514. Pojem univerzalizovatelnosti je pokus o jinou formulaci kategorického imperativu u R. M. Hare. Viz F. Ricken, Obecná etika, str. 99nn. 198
199
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196931