87 til, že skupina doufajících lidí sdílí určité vlastnosti, mezi něž patří vynalézavý přístup k řešení problémů a schopnost sám sebe motivovat. V krizi tito lidé sami sebe ujišťují, že se situace zlepší. Dokážou pružně přemýšlet, takže nalézají rozličné způsoby, jak dosáhnout svých cílů. Včas poznají, kdy se zaměřit na cíle jiné, je-li jejich původní předsevzetí nedosažitelné. Hrozivě rozsáhlý úkol si umějí rozdělit na menší, zvládnutelné oddíly. Z hlediska emoční inteligence mít naději znamená, že člověk nepropadne ochromující úzkosti, nekapituluje před těžkými úkoly nebo problémy, ani kvůli nim nepropadne depresi. Lidé, kteří dokážou neztrácet naději, jsou při sledování svých životních cílů skutečně méně depresivní. Celkově jsou také méně úzkostní a mají méně stresujících emocí.
Optimismus:
zdroj motivace
Američané, kteří sledují závodní plavání, skládali velké naděje v Matta Biondiho, člena amerického olympijského týmu z roku 1988. Někteří sportovní komentátoři přirovnávali Biondiho k Marku Spitzovi, jenž na olympijských hrách v roce 1972 získal sedm zlatých medailí. Avšak v prvním závodě na 200 metrů ve volném stylu skončil Biondi až jako třetí. V dalším závodě, na 100 metrů motýlka, přišel Biondi o zlato jen o několik centimetrů: Vítěz vyvinul na posledním metru větší úsilí. Sportovní komentátoři se dohadovali, zdali tyto porážky podlomí Biondiho úsilí v následujících závodech. Ale Biondi se z porážky vzpamatoval a v následujících pěti závodech získal zlaté medaile. Jedním z diváků, kteří nebyli obnovením Biondiho sil překvapení, byl i Martin Seligman, psycholog z Pennsylvánské univerzity, který před několika měsíci testoval Biondiho optimismus. V Seligmanově pokusu oznámil rozhodčí Biondimu, že při plavání dosáhl horšího času, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Navzdory obvyklé zpětné vazbě neúspěchu, jenž oslabuje naši motivaci, byl Biondiho výkon ve druhém pokusu (ve skutečnosti už tak velmi dobrý) dokonce ještě lepší. Avšak když oznámili falešný špatný čas ostatním členům týmu (jejichž výsledky v předchozím testování ukazovaly, že jsou pesimističtější), jejich časy se v následujícím závodě zhoršily.21 Optimismus, podobně jako naděje, vede k víře, že v životě nakonec všechno dobře skončí, navzdory všem ztrátám a zklamáním. Z hlediska emoční inteligence je optimismus postojem, jenž zvyšuje naši odolnost vůči apatii, beznaději nebo depresi v těžkých životních situacích. A – stejně jako jeho blízce příbuzná naděje – i optimismus se v životě vyplácí (pochopitelně za předpokladu, že jde o skutečný optimismus; příliš naivní optimismus může být naopak příčinou selhání).22 Seligman definuje optimismus podle toho, jak si lidé vysvětlují svoje úspěchy a neúspěchy. Optimističtí lidé vidí v nezdaru něco, co by mohli změnit, aby napříště uspěli. Naopak pesimisté přijmou vinu za svoje selhání a připíšou ji nějaké své vrozené vlastnosti, kterou prostě nedokážou změnit. Tyto rozdílné pohledy mají hluboký dopad na to, jak lidé v životě reagují. Například při zklamání po nepřijetí do zaměstnání
EMOCNI INTELIGENCE_02_TEXT_TISk.indd 87
3.10.2011 10:30:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196839
88 mají optimisté sklon reagovat aktivně a s nadějí; vytvoří si plán činností či vyhledají pomoc nebo radu. Selhání a problémy považují za něco, co je možné napravit. Naproti tomu pesimisté reagují na takovéto nezdary tím, že sami sebe přesvědčí, že nemohou udělat nic pro to, aby se jim příště dařilo lépe. Neudělají tedy nic. Příčinu nezdaru spatřují ve svých osobních nedostatcích, které jim budou vždy ztrpčovat život. Obdobně jako naděje i optimismus poměrně přesně předpovídá školní úspěchy. Při studii pěti set studentů prvního ročníku Pennsylvánské univerzity v roce 1984 určovaly výsledky testování optimismu školní úspěchy studentů přesněji než počet bodů při přijímacích zkouškách či známky na střední škole. Seligman, jenž tuto studii prováděl, k tomu řekl: „Vstupní zkoušky na vysokou školu měří talent, zatímco emoční testy vám řeknou, kdo to vzdá. Je to právě kombinace určitého talentu a určité schopnosti vytrvat i přes nezdary a porážky, která vede člověka k úspěchu. V testech schopností chybí jakékoli hodnocení motivace. Ale vy potřebujete vědět, zdali přicházející studenti budou mít dostatek vytrvalosti, aby pokračovali v práci, i když to pro ně bude těžké. Jsem přesvědčen, že při dané inteligenci závisí skutečný úspěch člověka nejenom na talentu, ale také na schopnosti překonávat překážky.“23 Jednou z nejnázornějších demonstrací působení optimismu na motivaci lidí je Seligmanova studie pojišťovacích agentů společnosti MetLife. Schopnost přijmout odmítnutí s taktem je nezbytná pro všechny oblasti prodeje; natož při nabízení pojištění, kdy k odmítnutí dochází velmi často. Z tohoto důvodu zhruba tři čtvrtiny pojišťovacích agentů opustí toto zaměstnání v prvních třech letech. Seligman zjistil, že agenti, kteří byli od přírody optimisté, prodávali ve svých prvních dvou letech o 37 procent více pojištění než pesimisté. V prvních dvanácti měsících pesimisté opouštěli tuto práci dvakrát častěji než optimisté. Seligman navíc přesvědčil firmu MetLife, aby zaměstnala zvláštní skupinu uchazečů, kteří získali v testování optimismu vysoký počet bodů, avšak v klasickém testování propadli (klasické testy srovnávaly jejich charakteristiky se standardním profilem úspěšných agentů). Tato zvláštní skupina v prvním roce překonala pesimisty v objemu prodeje o 21 procent a ve druhém roce dokonce o 57 procent. Význam optimismu pro úspěšné prodávání vypovídá o tom, že jde o emočně inteligentní přístup k životu. Každé odmítnutí znamená pro prodejce malou porážku. Optimistická citová reakce na ni mu pomáhá nalézt dostatek motivace, aby mohl pokračovat. Pokud se odmítnutí opakuje mnohokrát po sobě, může dojít k oslabení morálky: zvednout telefon a zavolat na další místo vyžaduje stále větší a větší úsilí. Pro pesimisty je zvlášť obtížné vyrovnat se s takovou porážkou, protože si ji zdůvodňují myšlenkami typu: „Na tohle já prostě nejsem. Nikdy nic neprodám.“ Tato interpretace v nich pak nevyhnutelně vzbuzuje lhostejnost a pocit porážky, pokud ne přímo depresi. Naproti tomu optimisté si říkají: „Prostě ještě nemám ten správný přístup“ nebo „Ten poslední člověk měl jen špatnou náladu.“ Příčinu svého nezdaru nespatřují v sobě, ale ve vnějších okolnostech. To jim umožňuje při dalším telefonátu změnit taktiku. Psychická výbava pesimisty vede k zoufalství. Naproti tomu optimistické postoje v nás živí naději.
EMOCNI INTELIGENCE_02_TEXT_TISk.indd 88
3.10.2011 10:30:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196839
89 Jedním ze zdrojů pozitivního či negativního postoje k životu je i vrozený temperament. Někteří lidé mají od přírody sklon k tomu či k onomu. Jak se však přesvědčíme v kapitole čtrnácté, i temperament se může pod vlivem životních zkušeností změnit. Optimismus a naději – stejně jako bezmocnost a beznaděj – si dokážeme osvojit. Základem těchto postojů je podle psychologů víra ve vlastní sílu a možnosti: přesvědčení, že události našich životů máme pevně v rukou a že pokud se objeví obtíže, dokážeme se s nimi sami vypořádat. Rozvinutí jakýchkoli schopností či dovedností tento pocit samostatnosti a sebedůvěry posiluje. Člověk je pak ochoten více riskovat a stanovuje si náročnější cíle. Jejich úspěšné dosažení a překonávání nesnází pak tuto základní sebedůvěru dále posiluje. Díky svému přesvědčení mohou takoví lidé lépe využít všech svých schopností a nadání. Psycholog Albert Bandura ze Stanfordovy univerzity, jenž se věnuje rozsáhlému výzkumu této sebedůvěry, shrnuje svoje poznatky takto: „Přesvědčení lidí o svých schopnostech tyto schopnosti výrazně ovlivňuje. Určitá schopnost není pevně stanovenou vlastností: v našich výkonech existuje ohromná variabilita. Lidé s důvěrou ve vlastní nadání se snadněji vzpamatovávají z nezdarů. K životu přistupují spíš s myšlenkou, jak jej zvládnout, než s úvahami o tom, co všechno se může pokazit.“24
Stav
proudění: neurologické mechanismy geniality
Hudební skladatel popisuje svoje nejlepší tvůrčí okamžiky takto: Nacházím se v tak extatickém stavu, že se mi zdá, jako bych téměř neexistoval. Čas od času tohle zažívám. Připadá mi, že mi moje ruce nepatří a že s tím, co se děje, nemám já nic společného. Jenom tak sedím a přihlížím ve stavu posvátného vytržení. Prostě to proudí ven samo.25 Jeho popis se pozoruhodně shoduje s vyprávěním stovek nejrůznějších lidí – horolezců, šachových mistrů, chirurgů, hráčů basketbalu, inženýrů, manažerů a dokonce i úředníků – když hovoří o okamžicích, kdy sami sebe překonali v nějaké oblíbené činnosti. Stav, který popisují, nazval Mihaly Csikszentmihalyi stavem „proudění“ (anglicky flow). Tento psycholog z Chicagské univerzity sbíral záznamy o takových vynikajících výkonech po více než dvacet let.26 Vrcholoví sportovci znají tento stav jako „zónu“, v níž dosahují vynikajících výkonů bez zvláštního úsilí; v tom téměř extatickém okamžiku nevnímají ani soupeře, ani diváky. Diane Roffe-Steinrotterová, jež získala zlatou medaili v lyžování na zimních olympijských hrách v roce 1994, řekla, že poté, co dokončila závod, si nevzpomínala na nic; jen na to, že byla zcela uvolněná: „Cítila jsem se jako vodopád.“27 Schopnost vstoupit do tohoto stavu proudění je nejvyšším vyjádřením emoční inteligence. Dochází při něm k dokonalému zapojení emocí do služeb určité aktivity nebo učení. Emoce nejsou v tomto stavu jen obsaženy a ventilovány; jsou zároveň konstruk-
EMOCNI INTELIGENCE_02_TEXT_TISk.indd 89
3.10.2011 10:30:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196839