98
beránkem, protože ač angažovaný katolík, psal proti legendám, které jsou pro mnohé katolíky svaté. Např. o tom, že velkorodina nebyla ani v dobrých před industriálních dobách vždy pravidlem. A nyní o „tureckém jubileu“. Můj článek nikoho nerozčílil, ačkoliv jsem v úvodu zřetelně polemizoval s nejnovějším učebním plánem pro střední školy, v němž se rovněž zcela nekriticky psalo o vzestupu Rakouska mezi velmoci. Jeden z jeho autorů ke mně tehdy přišel a gratuloval mi, že mám pravdu. Pomyslel jsem si, že je to nějaké divné. Lidé nečtou, ale soudí jen podle pověsti autora. Mým problémem tehdy bylo, že jsem byl prostě hodný žák obecně uznávaného Ericha Zöllnera. Mohl jsem psát, co jsem chtěl. Teprve s knihou „Willfährige Wissenschaft“ (Vstřícná věda) se začala moje pověst obracet. Tehdy se jedna historička otázala mojí kolegyně, jak jen se mnou může spolupracovat. Když jí moje kolegyně odvětila, že jsem přece napsal dobré práce o tom a onom, mínila moje kritička: „Ale on přece upřel Habsburkům šlechtický titul!“ Již nikdy jsem se necítil tak mocný jako tehdy… V mých pracích se ovšem nikde nenachází nic, co by byť jen vzdáleně podporovalo takové tvrzení, hledal jsem to zoufale a marně. Rozhodující byl v tomto směru můj článek o historicích v období nacismu. Od té doby už jsem nebyl hodný žák Ericha Zöllnera. Pešek: 1000 let Rakouska, přehled napříč evropskými dějinami, tedy mezi Římem a – řekněme – Prahou. K tomu dějiny filmu, práce s pražskými kolegy. Jak to vlastně všechno zvládáš? Heiss: Jsou to přece vždy jen velmi ohraničená témata. Existují pro mě určité klíčové otázky, jako problematika národního historického kánonu, vlivu politických tendencí doby na historiografii, na náš obraz dějin. Vzhledem k mojí koncentraci na ohraničené badatelské otázky mi ovšem někdo může vytýkat absenci jiných důležitých perspektiv a otázek. Když jsem např. psal o historicích do knihy Mitchella Ashe, šlo mi o něco jiného než v mých dosavadních pracích k tomuto tématu.66 Chtěl jsem se teď prostě podívat na to, jak bylo možné, že vídeňští profesoři historie byli ideologicky tak jednotní. Jádrem této jednotnosti byl Institut für Österreichische Geschichtsforschung (Ústav pro rakouský dějezpyt). Jaké to mělo důsledky pro vědu a výuku? Jaké měli pánové specifické rysy? Ty samozřejmě existovaly. Mezi Heinzem Zatschkem67 a Otto Brunnerem byl v ideologické i ve vědecké rovině obrovský rozdíl, ale oba byli němečtí nacionálové a politicky se angažovali. Chtěl jsem zde zpracovat tuto 66 67
Heiss, Die „Wiener Schule der Geschichtswissenschaft“. Heinz Zatschek (1901–1965), rakouský historik dějin středověku a raného novověku, jeden z protagonistů nacionálně socialistického hnutí na univerzitách v Praze a ve Vídni, 1929 profesor na Německé univerzitě v Praze, 1941 na vídeňské univerzitě, 1942–1945 profesor na Německé (Karlově) univerzitě v Praze, od roku 1955 opět docent vídeňské univerzity, v letech 1957–1965 ředitel vojenského historického muzea (Heeresgeschichtliches Museum) ve Vídni. K němu srov.: Karel Hruza, Heinz Zatschek (1901–1965) – „Radikales Ordnungsdenken“ und „gründliche, zielgesteuerte Forschungsarbeit“, in: týž (ed.), Österreichische Historiker 1900–1945. Lebensläufe und Karrieren in Österreich, Deutschland und der Tschechoslowakei in wissenschaftsgeschichtlichen Porträts, Wien 2008, s. 677–792.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196819