Záblesky zlatého dětství Před chvílí jsem opět poslouchal Núr Džahán... „Možná jsi zapomněl, jak jsme si důvěřovali, ale já ne. Stále si na to trochu pamatuju. Ta slova, která jsi mi říkal, ty už jsi na ně zapomněl, ale pouhá vzpomínka na ně mě udržuje v naději. Láska, která byla mezi námi... „vó karar“, „ta láska“... slovo karar má mnohem větší intenzitu, než dokáže vyjádřit slovo láska; je v něm víc vášně. Bylo by lepší přeložit ho „vášeň“ nebo „vášnivá láska“. Dál se tam zpívá... „ten vztah, jenž byl mezi mnou a tebou...“ „Ten vztah“... výjimečně se stane, že se srdce opravdu otevřou, jinak spolu lidé jen komunikují a nejsou ve spojení. Mluví, ale nenaslouchají. Dělají, co mají, ale mezi nimi je prázdno, nepřekypují radostí. „Ten vztah“ a „ta láska“, vášnivá láska... „Nejspíš jsi už zapomněl, ale já si vzpomínám. Nemůžu zapomenout, jak jsi mi jednou řekl: ,Ty jsi královna světa, jsi ta nejkrásnější žena.‘ Teď už bys mě možná ani nepoznal...“ Věci se mění, láska se mění, tělo se mění; samou podstatou existence je změna, plynutí. Poslouchal jsem tu píseň, než jsem šel za vámi, protože ji mám rád už od dětství. Možná ve mně vyvolává určité vzpomínky; vím, že je to tak. Včera jsem vám vyprávěl příhodu o džinistickém mnichovi. Neřekl jsem ale její konec, protože následujícího dne přišel zase do domu mého dědečka žebrat o jídlo. Nejspíš jen těžko pochopíte, jak mohl přijít znovu, když z domu odešel tak rozezlený. Musím vám to vysvětlit. Džinistický mnich si může vzít jídlo jen od džinisty a on měl tu smůlu, že my jsme byli jediná džinistická rodina ve vesnici. Nemohl žebrat o jídlo nikde jinde, přestože by to rád udělal, ale příčilo se to jeho vyznání. A tak, sice nerad, musel znovu přijít. Čekali jsme s nání nahoře a dívali se z okna, protože jsme věděli, že přijde. Nání mi řekla: „Hele, už přichází. Tak na co se ho zeptáš dnes?“ Řekl jsem: „Já nevím. Nejdřív ho necháme najíst a pak musí oslovit rodinu a všechny, kteří sem přišli.“ Džinistický mnich musí po jídle všem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196799