Vtom se mu v mozku vyrojily nepříjemné vzpomínky na jistý článek, který jako naschvál Sťopa nedávno podstrčil Michailu Alexandroviči, aby ho otiskl ve svém časopise. Mezi námi, byl to mizerný článek! Navíc zbytečný a honorář taky nestál za řeč… Lotrov si hned po tom vybavil jeden podezřelý rozhovor, který, pokud si vzpomíná, se odehrál čtvrtého dubna tady v jídelně, když s Michailem Alexandrovičem večeřeli. Vlastně nebyl ani v pravém smyslu podezřelý (do ničeho podobného by se Sťopa nepouštěl), ale mluvilo se o něčem zcela nepodstatném. Abyste věděli, podobné řeči si mohl odpustit. Do té doby, než se na dveřích objevila pečeť, by to nikdo nebral vážně, ale teď, když jsou dveře zapečetěné… Ach, ten Berlioz! vířilo Sťopovi hlavou. Ani mně to nejde na rozum! Ale neměl čas dlouze lamentovat. Vytočil přímou linku kanceláře administrativního ředitele Varieté Rimského. Byl v choulostivé situaci: za prvé, cizinec se mohl urazit, že si celou záležitost znovu ověřuje, ačkoli viděl smlouvu, a domluvit se s ředitelem taky nebylo lehké. Nezeptá se ho přece rovnou: „Prosím vás, uzavřel jste vážně včera smlouvu s profesorem černé magie na pětatřicet tisíc rublů?“ To se přece nehodí! „Prosím!“ ozval se ve sluchátku úsečný, nepříjemný hlas Rimského. „Dobrý den, Grigoriji Daniloviči,“ skoro šeptal Lotrov. „Mám tady takovou jednu věc… hm… hm… sedí u mne ten… hm… Woland… Tak jsem se chtěl zeptat, jak to vypadá s dnešním večerem?“ „Á, černý mág?“ ozval se ve sluchátku Rimskij. „Plakáty budou za chvilku.“ „Aha…,“ zamumlal Sťopa, „tak zatím na shle…“ „Přijdete brzy?“ zeptal se Rimskij. „Za půl hodinky,“ ujistil ho Lotrov, zavěsil a sevřel rozpálenou hlavu do dlaní. To je něco šíleného! Co se to stalo s mou pamětí, lidičky?!
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196738