Sklářství
(103)
Kromě užitkového skla se zhotovovalo také nápojové sklo v širokém spektru tvarů. V renesanci se stalo běžnou součástí stolování i neurozených vrstev a jeho spotřeba byla zřejmě veliká. Šumavští skláři zhotovovali romery, krutstrunky, maigleny, humpeny, číše s roztáčeným dýnkem, kuttrolfy a jiné číše a také lahvice. Již ve druhé polovině 16. století bylo na vimperském panství známo tajemství zdobení skla emailovými barvami, což byla malířská technika napodobující nesmírně žádané benátské práce. Malba se rychle rozšířila i do jiných hutí, neboť byla nejen zákazníky žádaná, ale současně umožňovala výhodně zužitkovat i méně dokonalé sklářské výrobky (emailová malba zakryla kazy ve sklovině). Doložena je i výroba tabulového a zrcadlového skla. Protože sklárny stávaly často na poměrně špatně dostupných místech, obvykle v lesnaté horní části údolí, byl pochopitelně problém dopravit po křivolakých stezkách křehké sklářské zboží až k zákazníkům. V extrémních případech se dokonce snášelo k pohodlnějším kupeckým cestám v nůších a krosnách nebo se sváželo na trakařích. Sami skláři se však starali, aby k jejich hutím vedla co nejlepší cesta a mohli za nimi jezdit kupci se svými povozy. Řada skláren byla již před třicetiletou válkou tímto způsobem běžně dostupná. Prodané sklo se vždy balilo do slámy a ukládalo do velkých beden, v nichž se transportovalo dál. Zvykem bylo, že kupec vždy dostal nějaké sklo navíc jako náhradu za to, co se během transportu rozbije. S ohledem na cenu skla si mohl huťmistr podobnou velkorysost dovolit. Navíc si tím udržel odběratele, protože s ohledem na veliké množství skláren byla na Šumavě veliká konkurence. I když třicetiletá válka katastrofálně poznamenala celý šumavský kraj, sklářství nezasáhla tak fatálně a s ohledem na dobrý odbyt se vzpamatovalo ze všech hospodářských odvětví nejdříve. Řada hutí obnovila činnost hned v polovině 17. století po uzavření míru, ale současně se zakládaly četné nové hutě. Přispěl k tomu i fakt, že se na Šumavě začalo kolem roku 1680 poprvé na sever od Alp vyrábět čisté a zcela čiré křišťálové sklo (poprvé zřejmě v Janouškově huti u Vimperku). Na rozdíl od benátského skla se však tavilo na sodnodraselné bázi, která dávala sklu zvláštní lesk a umožňovala jeho rafinaci broušením a rytím. Právě tato technika dekorování skla se stala důvodem, proč české barokní sklo získalo ve světě takovou oblibu. V následujících sto letech v podstatě zlikvidovalo benátskou konkurenci (většina skláren v Muranu v té době zavřela) a české barokní ryté sklo se prodávalo doslova všude, i v zámoří. Z té doby se dochovala objednávka misionáře Michala Sabela, který si ve sklárnách na vimperském panství nechal vyrobit značné množství skla pro misijní činnost v Jižní Americe. Problémem budoucnosti šumavského sklářství se však stal fakt, že náročné dekorování skla rytím se provádělo obvykle v severních Čechách (především v okolí Nového Boru). Na Šumavě se v hutích vyráběla především surovina pro rytce a malíře, kterou tu severočeští faktoři nakupovali a vozili ke zpracování jinam. To se projevilo fatálně v době krize českého sklářství, kterou přinesl konec 18. století, kdy drahé a náročně dekorované sklo vyšlo z módy a na trhu se začalo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196519
(104)
Cesty
z a o bž i v o u
prosazovat anglické olovnaté nápojové sklo. V té době došlo k rychlému úpadku většiny malých šumavských skláren. Velké množství skláren na Šumavě vedlo samozřejmě často k nevraživosti mezi konkurenty. Již roku 1655 byly na krumlovském panství stanoveny pro každou huť lesní okrsky, v nichž měl sklář právo brát dřevo na popel, aby nedocházelo ke sporům. Obdobné rozdělení revírů bylo stanoveno roku 1687 na vimperském panství. Roku 1714 tu byl dokonce každému huťmistru přidělen přesný počet flusárníků, jimž se zase určilo, kde mají brát dřevo k topení pod kotli a kde pálit popel. Bez obtíží se neobešlo ani zakládání nových hutí. Roku 1732 prodala vrchnost Janu Jiřímu Hafenbrädlovi kus lesa ve Stodůlském rychtářství za 2500 zlatých a povolila mu zřídit tu sklárnu, mlýn a pilu pro potřebu jeho a jeho lidí. Dobytek směl pást na vyhrazeném místě u bavorských hranic. Zato byl povinen odebírat vrchnostenské pivo a kořalku a platit ročně 25 zlatých. Proti tomuto prodeji protestovalo všech osm rychet v Královském hvozdu, stejně jako huťmistři od sv. Anny, kteří vlastnili privilegium výlučného užívání lesa. Zřízení nové hutě považovali nejen za konkurenci, ale rovněž za porušení starých práv. Kněžna Mansfeldová stížnost zamítla a huť v Hůrce byla tedy uvedena do provozu. K podobnému sporu došlo roku 1749, kdy koupil prášilský statek Vavřinec Gattermayer. Královácké rychty vznesly protest nejen proti jeho záměru povolit výrobu skla, ale též vařit pivo, což prý oboje se stalo na újmu jejich svobod. Také tento protest byl zamítnut. Ne vždy však vrchnost sklářské mistry v jejich podnikání podporovala. Na počátku 18. století se úředníci snažili na vimperském panství rušit pateříkové hutě, neboť podle názoru majitelů poškozovala činnost sklářů lesy, aniž by to přinášelo výraznější přínos vrchnostenské pokladně. Po vleklých sporech se však většina hutí udržela. Zvýšený odbyt barokního skla přinášel v 18. století majitelům skláren vysoké příjmy. Roku 1714 si vrchnostenský správce stěžoval, že „huťmistři a flusárníci jsou velicí páni, vedouce si nejinak než kavalíři; v penězích, hostinách a krojích nikdo se jim nevyrovná“. Záhy po třicetileté válce došlo k obecnému růstu prestiže sklářského řemesla. Roku 1654 povolil vimperský vrchnostenský správce sklářům, aby si volili vlastního rychtáře, který by spravoval jejich záležitosti a odváděl společně platy vrchnosti. Samospráva se udržela až do konce 18. století. Z činnosti sklářského rychtáře se dochovaly zápisy o posledních vůlích sklářů, o prodejích skláren i o řešení vzájemných sporů mezi mistry či mezi mistry a tovaryši. Roku 1687 si samospráva vymohla vydání privilegií, jež je možno do určité míry srovnat s právy řemeslnických cechů. Zajímavým dokladem o způsobu placení sklářských výrobků je dopis z roku 1708. Podle něj dostával dělník za kopu (tj. šedesát) tabulí zaplaceno 30 krejcarů, ke každé kopě však měl dělník povinnost vyrobit ve prospěch huťmistra zdarma
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196519
Sklářství
Sklárna Klášterský Mlýn u Rejštejna
(105)
ještě dvě menší či jednu větší tabuli. Majitel sklárny prodával sklo kupci za určenou cenu a podle množství odebraného zboží mu přidával zdarma 2 – 4 kopy, při velké zakázce až 8 kop nádavkem zdarma. I v době prosperity šumavského sklářství existovaly nejen podniky úspěšné, ale i neúspěšné, jejichž majitelé byli nuceni pro dluhy zastavit provoz nebo prodat podnik jinému podnikateli. Zápisů o změnách majitelů se dochovala celá řada. Zajímavě se svou hutí naložil Jiří Herzig, který roku 1657 koupil Magerlův podnik, tehdy velice zadlužený. Postupně ho vyplatil z dluhů, a když se mu to konečně roku 1673 podařilo, zastavil výrobu. Protože byl původně vyučený tkadlec, zanechal sklářství a věnoval se prý raději svému původnímu řemeslu a zemědělství. Skutečné důvody tohoto rozhodnutí však neznáme, možná byly i osobní. V konkurenci se vždy uplatňovali zdatnější a dravější huťmistři. Se zápolením o přízeň zákazníků souvisela i úzkostlivá ochrana tajemství výroby, kterou mistři střežili a předávali toliko svému synovi či jinému nástupci. V pozůstalosti vynikajícího skláře Michala Müllera, který zemřel na počátku 18. století, se dochoval zapečetěný balíček, v němž se nalezly receptury na výrobu křišťálového, rubínového a jiného skla. Měly být po jeho smrti předány co tajemství synovi,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196519