Sklářství
(103)
Kromě užitkového skla se zhotovovalo také nápojové sklo v širokém spektru tvarů. V renesanci se stalo běžnou součástí stolování i neurozených vrstev a jeho spotřeba byla zřejmě veliká. Šumavští skláři zhotovovali romery, krutstrunky, maigleny, humpeny, číše s roztáčeným dýnkem, kuttrolfy a jiné číše a také lahvice. Již ve druhé polovině 16. století bylo na vimperském panství známo tajemství zdobení skla emailovými barvami, což byla malířská technika napodobující nesmírně žádané benátské práce. Malba se rychle rozšířila i do jiných hutí, neboť byla nejen zákazníky žádaná, ale současně umožňovala výhodně zužitkovat i méně dokonalé sklářské výrobky (emailová malba zakryla kazy ve sklovině). Doložena je i výroba tabulového a zrcadlového skla. Protože sklárny stávaly často na poměrně špatně dostupných místech, obvykle v lesnaté horní části údolí, byl pochopitelně problém dopravit po křivolakých stezkách křehké sklářské zboží až k zákazníkům. V extrémních případech se dokonce snášelo k pohodlnějším kupeckým cestám v nůších a krosnách nebo se sváželo na trakařích. Sami skláři se však starali, aby k jejich hutím vedla co nejlepší cesta a mohli za nimi jezdit kupci se svými povozy. Řada skláren byla již před třicetiletou válkou tímto způsobem běžně dostupná. Prodané sklo se vždy balilo do slámy a ukládalo do velkých beden, v nichž se transportovalo dál. Zvykem bylo, že kupec vždy dostal nějaké sklo navíc jako náhradu za to, co se během transportu rozbije. S ohledem na cenu skla si mohl huťmistr podobnou velkorysost dovolit. Navíc si tím udržel odběratele, protože s ohledem na veliké množství skláren byla na Šumavě veliká konkurence. I když třicetiletá válka katastrofálně poznamenala celý šumavský kraj, sklářství nezasáhla tak fatálně a s ohledem na dobrý odbyt se vzpamatovalo ze všech hospodářských odvětví nejdříve. Řada hutí obnovila činnost hned v polovině 17. století po uzavření míru, ale současně se zakládaly četné nové hutě. Přispěl k tomu i fakt, že se na Šumavě začalo kolem roku 1680 poprvé na sever od Alp vyrábět čisté a zcela čiré křišťálové sklo (poprvé zřejmě v Janouškově huti u Vimperku). Na rozdíl od benátského skla se však tavilo na sodnodraselné bázi, která dávala sklu zvláštní lesk a umožňovala jeho rafinaci broušením a rytím. Právě tato technika dekorování skla se stala důvodem, proč české barokní sklo získalo ve světě takovou oblibu. V následujících sto letech v podstatě zlikvidovalo benátskou konkurenci (většina skláren v Muranu v té době zavřela) a české barokní ryté sklo se prodávalo doslova všude, i v zámoří. Z té doby se dochovala objednávka misionáře Michala Sabela, který si ve sklárnách na vimperském panství nechal vyrobit značné množství skla pro misijní činnost v Jižní Americe. Problémem budoucnosti šumavského sklářství se však stal fakt, že náročné dekorování skla rytím se provádělo obvykle v severních Čechách (především v okolí Nového Boru). Na Šumavě se v hutích vyráběla především surovina pro rytce a malíře, kterou tu severočeští faktoři nakupovali a vozili ke zpracování jinam. To se projevilo fatálně v době krize českého sklářství, kterou přinesl konec 18. století, kdy drahé a náročně dekorované sklo vyšlo z módy a na trhu se začalo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196519