100
Čechy královské
1. května 1254 v Bratislavě bylo babenberské dědictví rozděleno: Horní a Dolní Rakousko si ponechal Přemysl Otakar, zatímco Štýrsko získal Béla IV. pro svého syna Štěpána. Přemysl Otakar II. (1253 –1278) patří bezpochyby k největším českým panovníkům.132 Za jeho vlády se český stát stal regionální velmocí. Ne nadarmo byl tento panovník nazýván pro svou moc a bohatství „králem železným a zlatým“. Na počátku své vlády spojil ve svých rukou vládu nad Čechami, Moravou, Horní Lužicí a Dolními Rakousy, byť každá z těchto zemí si mohla ponechat své vnitřní zřízení. Ve stopách svého otce zakládal nová města (za jeho vlády byly založeny např. České Budějovice či Plzeň) a snažil se omezit rostoucí moc šlechty. Podporoval proto také církev a zakládal kláštery, z nichž nejznámějším se stala cisterciácká Zlatá Koruna na rakouských hranicích. Vynikající gotické stavby světské (hrady a města) i církevní (kostely a kláštery) se rozšířily po celých Čechách i Moravě. V roce 1266 svolal král do Prahy sněm, který měl provést vnitřní reformu země. Byl učiněn pokus o sjednocení měr a vah, který však neměl trvalý úspěch (každé město si v zásadě určovalo vlastní míry), ražba mince byla výslovně prohlášena za královskou výsadu (tzv. regál) a za její padělání byly stanoveny nejpřísnější tresty. Pro konsolidaci poměrů měl význam také zákaz všech domácích válek mezi velmoži a přísné tresty za plenění. Spory mezi šlechtici měl řešit výhradně král, resp. zemský soud. Boj proti tradici „soukromých válek“ mezi velkými šlechtici ovšem trval s přestávkami a s proměnlivým úspěchem až do 15. století. V roce 1257 zavedl Přemysl Otakar II. v Čechách církevní inkvizici, mající za účel bojovat proti kacířským sektám. O jejich rozšíření ovšem v tomto období nic konkrétního nevíme. Ve svých výbojích nový panovník daleko předčil jak svého otce, tak svého děda. Z iniciativy papeže Inocence IV. se Přemysl Otakar II. vypravil roku 1255 na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, na jejichž území založil na pobřeží Baltu město Královec (německy Königsberg, dnešní ruský Kaliningrad). Třeba říci, že tato výprava rozhodně není ozdobou českých dějin. Pokřesťanštění Prusů bylo doprovázeno velkými násilnostmi už během české výpravy. Přemysl Otakar II. podnikl v letech 1267–1268 ještě další výpravu, která tentokráte směřovala vedle Prus také na Litvu. Papež Kliment IV. slavnostně oznámil Přemyslu Otakarovi II., že si území dobytá na Litvě může ponechat133, ale slib nesplnil. Obě křížové výpravy v delší časové perspektivě pomohly především bojovnému Řádu německých rytířů, který si předtím s Prusy a Litevci nedokázal poradit. Nyní se ale vzmohl a postupně se stal regionální velmocí ohrožující především sousední Polsko. Při šíření křesťanství bylo původní pruské obyvatelstvo do velké míry vyhubeno, pokřesťanštění Prusové se časem germanizovali. V roce 1259 král využil povstání štýrské šlechty proti uherské nadvládě, nechal se prohlásit štýrským vévodou a vyhnal ze země Štěpána, syna Bély IV. K němu: Žemlička, J.: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. NLN, Praha 2011. Vaníček, V.: Velké dějiny zemí koruny české. Sv. III. 1250 –1310. Paseka, Praha 2002, s. 9 –195. 133 Veselý, Z.: Dějiny českého státu v dokumentech, s. 47. 132
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196511