98
izoluje. Takže zatímco věří, že sdílí hledisko světa jako celku, ve skuteč nosti je uzavřené ve svém hledisku, a to aniž by si svou izolovanost uvě domovalo. Když hraje individualistickým způsobem se sociálním mate riálem (např. ve věku 3–5 let imituje kreslení čtverce, vkládání kuliček, jejich vyrážení ze čtverce střílečkou, používání startovní čáry), věří zcela upřímně, že hraje jako všichni druzí. Při spolupráci na dodržování pravidel dle Piageta (1948, s. 26–36) zájem dítěte již není motorický či psychomotorický ani falešně sociální, ale sociální. Hráči již nejde jen o to, aby manuální obratností vyrazil ku ličku ze čtverce. Dle Piageta však nejde ani jen o boj s druhými chlapci. Jde také, a to především, o regulaci hry souborem systematických pravi del, která zaručí co nejúplnější vzájemnost používaných metod. Teprve nyní tedy údajně mezi hráči existuje nějaká opravdová spolupráce. Předtím, údajně, nejsou hráči vedeni skutečným přáním spolupráce se spoluhráči. Tedy pokud je spoluprací míněno něco více než předchozí směs dětského egocentrismu a respektu vůči starším. Zatím však spo lupráce přece jen existuje z větší části jen v záměru. Zatím jsou děti schopné jen „provizorní morálky“, ještě ne kódu zákonů a systému juris prudence. Chlapci se zatím na pravidlech shodnou tak na dobu t rvání jedné hry. Ještě nejsou schopni pravidly upravovat všechny možné pří pady, jež mohou nastat. Každý má ještě stále čistě osobní názory na pravidla hry. Zatím jsou schopni dosáhnout jen dočasných koordinací kolektivního řádu. Zatím nemají zájem o diskusi principů a legislativu, které jim teprve poskytnou úplné ovládání hry v celé její přísnosti. Zatím postrádají schopnost formálního uvažování a pravé dedukce (vs. tzv. transdukce; přenos chápání mezi jedinečnými případy bez systematické, hierarchicky strukturované logické vazby), která jim umožní používat pravidla uvažování na jakékoliv případy, a to i čistě hypotetické. Vnějším kritériem vůči předchozímu stadiu tedy může být moment, kdy „vyhrát“ začne pro děti znamenat překonat druhé. Tedy, když „vy hrát“ začne znamenat získání více kuliček než druzí; když dítě přestane říkat, že vyhrálo, když jen vyrazilo kuličku ze čtverce bez ohledu na to, co udělali jeho partneři. Fakticky však dle Piageta ani starší děti ne přikládají příliš velký význam tomu, že ze čtverce vyrazí o pár kuliček více než jejich soupeři. Samotné soupeření tudíž není to, co konstituuje afektivní „sílu-motiv“ hry (affective motive-power of the game). Muskulární a egocentrické potěšení je dle Piageta nahrazeno potěšením sociálním. A to dle něj nespočívá v samotném soupeření, obdobně jako třeba v dis kusi. Ve snaze o výhru se dítě především pokouší soupeřit se svými part nery při dodržování společných pravidel. Sociální potěšení spočívá ve
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196448