OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO
vlastně chce – chci-li převést vlastnické právo, musím mít jasno, zda za úplatu, či bez ní, chci-li někomu přenechat své věci, musím vážit, zda za úplatu, zda na čas atd. Soudce bude v případě sporu vždy zohledňovat nejen výslovně projevenou vůli, ale také předchozí či následné jednání stran, protože i to může mít pro výklad smlouvy význam.
Jak zajistit, aby dlužník plnil? Protože strany vstupují do vyjednávání a následně do smlouvy s přesvědčením, že budou plnit, je logické, že zákon předpokládá, že toto plnění bude řádné a včasné. V podstatě by bylo možné říci, že jelikož se předpokládá jednání v dobré víře a platí zásada, že slib zavazuje a smlouvy se mají plnit, není nutné nic dalšího řešit a život běží dál. Jenže takhle jednoduché to zpravidla není. Smluvní strany mohou předpokládat, že se něco stane, že plnění bude obtížné, že dlužník padne do úpadku nebo exekuce, zkrátka mohou předvídat, že nastane prodlení s plněním, nebo že dokonce nebude plněno vůbec. Zákon proto umožňuje, aby si strany pro zvýšení vymahatelnosti svých práv sjednaly různé formy posílení své pozice, ať již formou utvrzení dluhu, zajištění dluhu, nebo jiných obdobných mechanismů. Význam těchto ujednání je i v tom, že dávají věřiteli k dispozici další možný majetek dlužníka, nebo dokonce i třetí strany, tedy zvyšují úspěšnost splnění původního dluhu. Některá práva lze sjednat jako práva věcná, tedy spojená s konkrétní věcí, jedno, kdo je její vlastník, některá jen jako práva obligační, tedy spojená s určitými osobami. Pokud si např. sjednáme předkupní právo k domu jako právo věcné, bude existovat i poté, co původní vlastník svou nemovitost převede na třetí osobu, aniž by oprávněný z předkupního práva svého práva využil. Sjednáme-li si je ale jen jako právo obligační, zavazuje jen tu smluvní stranu, která s tím souhlasila, a již ne toho, na koho byl dům následně převeden. A ještě jeden důvod pro takovéto ujednání zde je, důvod, který je dnes stále silnější, totiž možné insolvenční řízení na majetek dlužníka. Pokud si totiž věřitel sjedná některé ze zajištění, které insolvenční zákon předpokládá, dostane se mu v případě úpadku dlužníka lepšího postavení, protože má právo na přednostní uspokojení z toho majetku dlužníka, který mu sloužil jako zajištění. Zde nutno připomenout, že zajištěním pro potřeby insolvenčního řízení není utvrzení, jak je zná zákoník občanský a jak je ještě zmíníme. Zákon zná primárně dvě možnosti posílení pozice, buď na majetku samotného dlužníka, nebo majetkem někoho jiného. O využití vlastního majetku dlužníka pojednáme dále, posílení pozice věřitele za využití majetku někoho třetího krátce popíšeme nyní. Nejčastěji se jedná o ručení, tedy že se někdo, třeba otec, zaručí za syna, že ten dluh splní řádně včas. Nesplní-li, pak věřitel ví, že může chtít splnění po otci a otec má pak za synem zpětnou pohledávku
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196416