Někdy k ránu jsem musela přece jen zdřímnout. Když se probudím, je už skoro poledne. Arlene mezitím otevřela okenice a jako u vytržení prohlíží na skle mozaiku z bílých květů. Takhle soustředěnou ji vidím poprvé, ale je to jen chvilka a hned se dává do přípravy snídaně. Ke každému krajíčku chleba pomalu… pomalounku utře česnek a nastrouhá kopeček mrkve, malou porci dostane i Ferda. Salámu jsme neplánovaně snědli včera dobrou polovinu, každý dostane tak tenký plátek, že by skrz něj bylo vidět až na Mindanao. Ornamenty na skle jen pomalu ustupují slunečním paprskům. Jerry je pořád ještě zalezlý v teple spacáku, ale zpod víček Arlene nepřestává spokojeně pozorovat. „Víš, co máš k snídani? Už jsi to někdy… jednou v životě dostal na talíř? Jsem zvědavá, jak se s tím popereš,“ prohodím jedovatě. „No co by? Asi stejně jako Ferda…“ Brácha má pravdu. Když se otočím, Ferda právě pořádá svou porci mrkve. Netváří se právě nadšeně, ale po domluvě vylíže i poslední zbytky. Přísloví, že hlad je dobrý kuchař, pravděpodobně neplatí jen na lidský druh. Arlene si mezitím k němu přisedne na bobek a jede nehtem po jeho bříšku jako skalpelem. Nevím proč, ale nebudí to ve mně nic dobrého. „Toho si nevšímej, opakuje si nějakej starej rituál.“ „Nepřeju si, aby si opakovala rituály na našem Ferdovi… Ferdo, ke mně.“ Pes líně a nerad uposlechne. Arlene něco zažvatlá a vyběhne ven. Za chvíli oknem vidím, jak kreslí klackem něco do sněhu. Brzy to dostává pevnější obrysy, to je přece vlajka? Proč ale kreslí naši vlajku? „To není naše, ale filipínská. Dostali ji ve čtyřicátým šestým, když získali samostatnost, a jsou na ni pyšný. Jestli ji chceš potěšit, tak jí neříkej, že je podobná naší, ale zeptej se jí, jaký má barvy. Prozradím ti, že klín uprostřed je bílej. To znamená rovnost, svornost…,“ poučí mě Jerry, který se zatím vysoukal ze spacáku a mezi dveřmi rozmýšlí, jestli má přemoct chlad a přidat se k ní. „Svornost! Taková blbost!“ zakončí výklad, zatímco Arlene pokleká do sněhu, nabírá ho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196368