O Adamovi. Vlastně o něm nemám jak přemýšlet. Je cizí jako kabát indické ženy, kterou jsem nikdy nepotkala. Zvláštní, myšlenky na něj vyhrály soutěž. Je jich nejvíc. Jsou jako písek, který je všude, když přijedu od moře. V kufrech, botách, vypuštěném nafukovacím lehátku, v tkaničkách plavek. Najdu ho v zimě, když se balím na hory. Přivoním, cítím z něj slanou vodu. Adam je jako písek. Nic o něm nevím a nemůžu se ho zbavit. Možná začínám chápat proč. Je můj únikový východ z kruhu, ve kterém se motám patnáct let. Jenže nevím, kam ústí. „Dooobrýýý dén, Jiří Láska, dovolte, abych se představil,“ říká ten s vystřelenou rukou. Tolik srdečnosti. Kolik školení slušného chování ti asi firma zaplatila? A ukaž, ten úsměv nebude pravý, to ti nevěřím, ten je nalepený. Ale, ale, co to vidím, žluté zuby. Taky víš, že je lepší mít žluté a zdravé, než bílé a tenké jak papír, co? Nic z toho neřeknu. „Dobrý den, Kristina Losenická,“ snažím se svojí rukou odstrčit tu jeho do bezpečné vzdálenosti. Nesnáším, když se mě dotýkají cizí ruce. „Jaká byla cesta? Vaše tiskové materiály, prosím. Dnes večer je neformální raut. Od osmi. Prezentace začíná zítra v deset dopoledne v salonku Sasanka,“ chrlí. Chjlí, vzpomenu si na Bobra. Jako Vesuv. Proboha, Sasanka, proč dají místnosti s nepohodlnými židlemi a flipchartem takové pitomé jméno. To určitě vymyslela ta se zubatou ofinou. Sasanka. „A zítra večer slavnostní večeře se zást…“ „Promiňte,“ musím lávu zastavit, má hlava už nemá místo na další slova, „promiňte, zítra večer musím být zpátky v Praze. Omlouvám se.“ „Ach, to je mi líto. Vy s námi opravdu nemůžete povečeřet?“ „Ne, opravdu ne. Promiňte, můžu se v pokoji připojit k inter netu?“ „Momentíček, zjistím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196311