pak Rob. A potom už jen já, můj stojan na infuze a věž s ho dinami za oknem.
*** „Tak mi o tom klukovi něco řekni.“ Rob je na Kravatového kluka víc než zvědavý. „Měl kravatu a super tenisky a dobře líbal.“ „A dál?“ „To je všechno. Říkala jsem ti, že je to moje mez. Ani ne zjistil, že mám paruku.“ Rob se směje. „Pořád mi zajížděl rukama do vlasů, když mě líbal. Ne můžu uvěřit tomu, že si ničeho nevšiml.“ Rob se směje ještě hlasitěji a popadne mě do náručí. S oblibou lidi mačká, tak silně, že z vás vymáčkne všechen vzduch, když si nedáte pozor. „Co máš v plánu tenhle víkend?“ ptám se. „Myslím, že se po službě stavím u Franken en Kok. Abych o půlnoci oslavil tvoje narozeniny.“ Kavárna Franken & Kok je náš místní lokál. „To je milý. Zítra můžu jít domů. Zřejmě se budu cítit mizerně, ale chtě la bych vás všechny vidět.“ „Ovšemže se zastavíme, panenko, i s kyticí pro naši osla venkyni. S nesmyslně obrovským pugétem.“ Rob odchází a já slyším dupání jeho těžkých bot, jak se vzda luje chodbou. Esther běhá sem a tam. Sladká, krásná Esther – tak překypující životem v kontrastu s tímhle bílým, sterilním prostředím. Zvedám oči a vidím, že můj sáček se žlutou che mikálií je skoro prázdný. Během několika minut začne moje kapačka pípat a Esther přijde s novou dávkou. A když přichází, jsem totálně holohlavá. Moje paruky visí na stojanu s infuzí. „Ráno přijde můj kamarád Jochem. Pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla? Musíš se s ním vidět,“ říkám Esther, sotva
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195822
vejde. „Aha, proč?“ „No, zrovna volal a tvrdil mi, že tě kdysi sbalil. Řekla jsem mu, že ani náhodou. Pokaždé si vymýšlí divoké hi storky.“ „Neřekla bych, že jsem kdy něco měla s nějakým Joche mem,“ říká Esther se smíchem.
Sobota 11. června Před sebou mám dvaadvacet žlutých růží! Žluté růže ne mám ráda, ale stejně se při jejich počítání křením od ucha k uchu. Přesně dvaadvacet. S lístečkem: Promiň, že jsem je nemohl přinést osobně. Bez podpisu, to ale není třeba. Vím, od koho jsou. Žluté růže mi mohl koupit jenom jeden z mých kamarádů: Martin. Narozeniny jsou daleko zábavnější, když jste nemocní a uvědomíte si, že jste pořád tady a podařilo se vám být o rok starší, než když jste zdraví a musíte myslet na to, jak jste ze stárli. Moje třetí prso je třešničkou na dortu. Sestry přichá zejí do mého pokoje za zpěvu „Hodně štěstí, zdraví,“ s Pau ke v čele smečky. Neplýtvá časem a rovnou mě odpojuje od kapačky. Ani já nechci plýtvat časem a už mám sbaleno. V noci měl službu Bas alias sestra Betty a dohlédl na to, aby pumpa šla pala trochu víc než obvykle, takže můj sáček s chemickým roztokem je už prázdný. Krevní obraz mám dneska naštěs tí na vysokých hodnotách, takže můžu vynechat transfuzi krve. Dnes na mě čeká kolečkové křeslo. To musí být naroze ninová výsada. Pokouším se proti křeslu protestovat, když se ale snažím vstát, před očima se mi začne míhat směsice
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195822
barev a teček. Valím se z oddělení k výtahu. Dvaadvacet, a na vozíku. Nemůžu se dočkat, až budu doma.
Pondělí 13. června
„Myslím, že jsem Kravatového kluka včera zaplašila.“ „Viděla ses s ním?“ „Jo, včera, na terase Café Winkel. Nejdřív mě nepoznal. Měla jsem Blondie.“ „Cos mu řekla?“ „Experimentující kadeřník. Musí si myslet, že jsem váž ně stylová, anebo naprosto šílená. Tak jako tak, bylo to na posled. Nechtělo se mi mluvit o mojí nemoci, ale nejsem dost dobrá herečka na to, abych se s ním mohla dál scházet.“ „Pojď sem.“ Rob mi vlepí polibek na čelo a sevře mě do medvědího objetí, tak pevného, až to trochu bolí. „Cukrátko?“ říká. „Ano?“ Vzhlížím k němu, zvědavá, co znamená ten náhle vážný tón v jeho hlase, ale on se na mě směje. „To nic.“
Úterý 14. června Uma Thurmanová v Pulp Fiction, to je vzhled, který hledám. Polykám poslední hlt čaje, letmo líbám Annabel na tvář, naskakuju na kolo a za deset minut už ho nechávám stát přede dveřmi svého oblíbeného obchodu s parukami. Brzy se ukáže, že černé vlasy jsou na mě moc tvrdé, ale tentýž model paruky v kaštanově hnědé dobře ladí s mou bledou pletí. Dlouhé prameny mi spadají na ramena a ofina mi za krývá oči. „To vám můžeme snadno upravit, trošičku přistřihnout.“ „Kolik tahle stojí?“ ptám se. „Padesát dva padesát.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195822